Mui Ne - bílé duny - VietnamTravel

V provincii Binh Thuan v blízkosti přímořského letoviska Mui Ne najdeme kromě červených písečných dun, také duny bílé.

Lokalita s bílými, chcete-li žlutými písky, je vzdálena necelých dvacet kilometrů severně od Mui Ne. Silnice se klikatí při pobřeží okolo jedné z nejznámějších pláží - Mui Ne Beach, aby se v posledních několika málo kilometrech před cílem, stočila do vnitrozemí. Pohled na otevřené moře, střídá pohled na moře písku. Vyjma suché trávy a osamělých keřů, záři v dálce hladiny dvou jezer. Na západním břehu většího z nich - jezero Bàu Trắng, stoupají nad okolní terén zářivě bílé kopečky písečných dun. Poslední kilometr před dunami, je nutné opustit hlavní silnici, a dále pokračovat nezpevněnou cestou až k parkovišti.

Pohled přes rozkvetlé jezero na písečné duny, je přímo fantastický.

Procitnutí z euforie na sebe nenechává dlouho čekat. Počet návštěvníků je víceméně shodný s počtem v červených dunách, ovšem zde je ještě třeba připočítat desítky čtyřkolek a terénních automobilů. Pokud mi paměť neplete, jednalo se o moje první vietnamské setkání s čtyřkolkami. Pokud chce turista projít k dunám, nezbývá mu nic jiného, než se probojovat a doslova proodmítat uličkou půjčoven a naháněčů.

Prvních několik desítek metrů pískem připomíná spíše jižní spojku v pátek odpoledne. Pohled na dva míjející se proudy čtyřkolek, rozhodně není nezajímavý. Zvláště pak pohled na ty, kteří do dun teprve míří. Žádné zkušební jízdy, žádná příprava. Platí jednoduché pravidlo. Zaplať 30 USD na půl hodiny a jeď si kam chceš, a v kolika lidech chceš. No a podle toho to také vypadá. Na jednom stroji jsem napočítal až osm lidí, a další dva dobíhali...

Na štěstí je pronájem pouze na půl hodiny. Pokud se chtějí dotyční ještě "pěkně po vietnamsku" zvěčnit, moc daleko nedojedou. První kopec je v obležení, a probíhají naprosto stejné rituály o kterých jsem psal v minulém článku (holubičky atd.).

Pokud člověk vytrvá a nenechá se znechutit počátečním motokrosem, odměnou mu bude (po několika stech metrech) naprosto jiný svět. Po zvucích motorů a překřikujících se Vietnamců není ani památky. Písečné duny, jako zvukové bariery, fungují dokonale.

Jeden kopeček střídá druhý, a dokonce jsou v poušti místa, kde až se snažíte sebevíc, nevidíte kolem sebe nic jiného než duny. Pro tento zážitek se rozhodně vyplatí pochod pískem absolvovat. Jedinou nevýhodou může být absence byť i sebemenšího stínu.

Bílý písek má oproti červenému jednu výhodu. Jeho barva, lépe řečeno odstín, se neustále mění. Způsobují to mraky, které se díky větru nad dunami velmi rychle posouvají. Společně s lomem světla vytvářejí dokonalé představení. Přirovnal bych to k obrovské neonové reklamě, případně pro pamětníky k světlům živé hudby.

Rozhodl jsem se v dunách počkat až do západu slunce. Bylo sice hezké že jsem se rozhodnul, ale příroda tomu chtěla jinak. Místo slunce přišla bouřka. Nebe zčernalo a spustil se typický tropický liják. Vydržel jsem do prvních kapek, ale pak už jsem na nic nečekal. Nechtěl jsem dopadnout podobně, jako při focení lelků.

Když se dnes zpětně dívám na pořízené fotky, jsem docela rád, že se namísto zapadajícího slunce vytvořily těžké dešťové mraky. Vznikly tak fotky s jinou atmosférou...

Na závěr.

Pokud někdy v budoucnu navštívíte provincii Binh Thuan, rozhodně si nezapomeňte do svého programu písečné duny (jak červené, tak bílé) zařadit.