Vietnam, ale proč ??? - VietnamTravel

Často se mi mnozí ptají, co mě vlastně ve Vietnamu drží. Abych se přiznal, odpověděl jsem vždy něco v tom smyslu jako že „… a víš že ani nevím…“, a tím jsme vždy tohle téma uzavřeli.

Začalo mi to vrtat hlavou a tak jednou večer, když jsem seděl před domem a popíjel čaj, položil jsem si stejnou otázku. Co já tady vlastně dělám? Co mi tady drží? Netrvalo dlouho, a hlavu jsem měl plnou odpovědí. Pokusím se je popsat, ale je to ovšem příběh na very long time.

Jak to všechno začalo.

Přijel jsem do Vietnamu s přítelkyní bez sebemenších informací o Vietnamu jako takovém, a samozřejmě neznaje jediného vietnamského slova. Mělo tady být pro nás všechno připravené. Prací počínaje a zázemím konče. Nic takového se ale nekonalo. Kamarád co s námi přiletěl, a který znal místní poměry velmi dobře (narozen ve Vietnamu) nám slíbil pomoc v rozjezdu. Snažil se, ale za tři týdny se toho moc stihnout nedá. Odlétl zpět do Čech a nastala doba „ snaž se, a ukaž co umíš“.

Příroda je všude kolem kouzelná...

Každý den se přede mnou rozehraje velkolepé divadlo.

Nebylo to lehké. Stejně jako všude jinde jsou lidé dobří a horší. Ani Vietnam není výjimkou. Nějak jsme se tím vším prokousávali, a už se zdálo, že se blýská na lepší časy, když to po dvou měsících přítelkyně podrazácky vzdala. Ze dne na den. Bylo to něco, s čímž jsem absolutně nepočítal. Všechno jsem prodal a rozhodl jsem se také pro návrat. Ubytoval jsem se na hotelu, a čekal na letenku. Shodou okolností právě tou dobou bouchla sopka na Islandu, což mělo za následek výrazné omezení letů. Skoro deset dní jsem se snažil den co den, ale nebylo mi to nic platné. Letenka není a jen tak nebude. To byla jasná odpověď pracovnice cestovní kanceláře (dále jen CK). Po čtrnácti dnech mi paní volala, že má pro mě letenku za osm dní. Preventivně jí zabookovala. Mám se prý rozhodnout. Nečekal jsem na nic a potvrdil jí to hned do telefonu. Byl jsem Vietnamem tak otrávený, že jsem chtěl co nejrychleji pryč.

Život tady není lehký.

Staletí válek a kolonizace se na lidech podepsala

soudružností, spokojeností, a radostí ze života.

Jak s oblibou říkají :

"Jsme chudí, ale šťastní. Všechen život pravda."

Osud tomu chtěl ale jinak. Byla to další shoda náhod, protože následující den mi zavolal kamarád z Hanoi, jestli jsem se nezbláznil, abych zůstal, a nabídl mi spolupráci. Celou noc jsem nad tím přemýšlel a zvažoval všechny pro a proti. Ráno jsem zavolal do CK a let zrušil. Nastalo to samé co na začátku. Sehnat dům, vybavit jej a začít pracovat. V neposlední řadě  jsem musel začít chodit do školy na výuku vietnamštiny. Protože bez znalosti vietnamštiny, je prakticky to samé jako kdyby jste ve Vietnamu vůbec nebyli.

Prošel jsem si tady za půl roku ledasčím. Od krásných věcí až po ty hodně špatné. Teď když o tom ale přemýšlím a bilancuji, jsem rád že jsem se rozhodl tak jak jsem se rozhodl.

Vietnam je pro mne srdeční záležitost.

Jsem zde šťastný, a jak říká klasik „a vo tom to je“.

Tôi yêu Việt Nam - I like Vietnam.

Lidé a jejich mentalita, příroda, jídlo, klima… a mnohem víc.

Nejde to teď najednou všechno vysypat z rukávu, ale čtenář který pročítá průběžně můj blog, postupem času možná pochopí proč tomu tak je.

Život tady na severu plyne jako list po řece.

Všechno přichází a odchází tak nějak pomalu, ale vytrvale.

Stejně jako tento starý pán...