Včerejšek - den blbec - VietnamTravel

Včera ráno v šest hodin mi volal přítel se slovy "za půl hodiny se sejdeme cca 20 km od Thai Nguen u vodní elektrárny". Abych se přiznal, nějak jsem si odvykl vstávat takhle brzy. Snažil jsem se schůzku oddálit alespoň o hodinu, ale bezúspěšně. "Pojedeme do velké fabriky, tak nezapomeň vzít katalogy a vzorky" ukončil rozhovor.

Jsem celkem vycvičený na vietnamskou dochvilnost. Hodina sem, hodina tam vůbec nic neznamená. Pracovní schůzka s managmentem továrny čítající 2000 zaměstnanců mi však donutila vstát a pracovat.

První překvapení na mě čekalo kousek od domu u přivaděče k hlavnímu tahu na Hanoi. Potkal jsem sanitku. Nestává se moc často potkat vůz rychlé zdravotní péče v těchto končinách. A nebyla sama. Auta jela rovnou dvě za sebou. Abych se ubezpečil, že se nejednalo o přelud, zvěčnil jsem si je na paměťové kartě  fotoaparátu.

Na smluvené místo jsem přijel včas. Já ano, ale kolega se jaksi pozdržel. Čekal jsem více jak půl hodiny, a on stále nikde. Několikrát jsem mu zkoušel telefonovat, ale jediné co jsem si poslechl, byl nějaký vietnamský šlágr v hrůzostrašné kvalitě. Telefon jednoduše nezvedal. Dlouhou chvíly jsem si krátil pohledem na vodní hladinu, a přepočítáváním ryb u již zmíněné elektrárny.

Po hodině přijel konečně i ten na kterého jsem čekal. Vysmátý, spokojený, napapaný anh Long. Já jsem na tom byl přesně obráceně. "Dáme si kafe tady u stánku a pojedeme". Času máme údajně dost. Co na to říct. Prostě klasika.

Hr, hr, hr... a následně čas nikoho nezajímá. Je ho přeci hodně...

Jeli jsme více jak 30 km, až jsme dojeli na místo určení. Alespoň tak jsem si to po hodině jízdy představoval. Omyl. Dojeli jsme do nějaké vesnice, kde jsme se ztratili. Několik telefonátů, a namísto kafe prozměnu pivo v jedné z dalších pouličních hospůdek.

"Jedeme, je to už jen dva kilometry" byla jeho další slova. Nebyly to sice dva kilometry, ale dobrých dalších pět.

Nevadí, hlavně že před sebou vidím továrnu. Musel jsem uznat, že byla opravdu obrovská.

Sláva. Je deset hodin, a my jsme konečně na místě.

Na místě jsme sice byli, ale lidé z vedení firmy nejsou. Jsou prý všichni nedaleko na jedné svatbě. Tak jedeme na svatbu. Stovky lidí a stovky motorek. Všichni na mě koukají jako na zjevení. Usedáme k jednomu ze stolů a navazujeme první kontakty. Krátce poté popíjíme první vodku, a pak druhou, a nakonec společně se všemi obědváme. Další vodky a další přátelství a nakonec společné fotografování. Jsem zvěčněný snad s každým druhým kdo se svatebního obřadu zúčastnil.

V půl druhé jsme se konečně všichni přesunuli do továrny. Když píši všichni, myslím tím sebe, kolegu, pět pánů z managmentu firmy a velkou většinu hostů. Opravdu tohle nemělo obdoby. Kolona motorek projížděla bránou podniku, a syn ředitele nás všechny bral na kameru. Hrozný. Tohle jsem tady ještě nezažil. Následovalo krátké asi půlhodinové jednání o mojich představách za účasti všech. Následoval ještě společný snímek, předání kontaktů a volná zábava. Té jsem se již neúčastníl, protože jinak bych tam musel nejspíše přespat. Aby jste mi dobře rozuměli, Vietnamec když pije, tak pije. Nehledě na to, že jsem musel ještě do druhé továrny, kde jsem začal vyjádnávat o spolupráci před několika dny. Rozloučili jsme se a já slavnostně (opět za asistence kamery) odjel.

Ve druhém podniku jsem vyřídil vše potřebné poměrně rychle. Když už jsem se chystal k odjezdu, zjistil jsem, že mám na motorce píchlé zadní kolo. To byla radost. Nezbývalo mi než zavolat jednomu z místních žlutých andělů.

Nebyl sice žlutý, nepřijel dokonce ani ve žlutém autě. Přijel na kole nespecifické barvy, ale o to rychleji. Doba od ukončení hovoru do jeho příjezdu netrvala více jak pět minut. Pustil se do práce rychlostí mechaniků od Ferrari. Za čtvrt hodiny byly dvě díry zalepené a my jsme se rozloučili. Tenhle jeho asistenční výlet mi přišel na 13 Kč. Musel si do ceny započítat i nějakou přirážku za ujeté kilometry, protože jinak se cena pohybuje kolem 8-10 Kč.

Všechno nakonec dobře dopadlo a já jsem se krátce po šesté hodině odpolední dostal zpátky domů.

Nejhorší mi teprve čeká. Zítra opět musím navštívit továrnu. Snad si nebudeme promítat natočené video ze včerejšího dne, ale namísto toho budeme konečně dolaďovat podmínky naší společné spolupráce.

Alespoň v to tajně doufám.

Není všechno tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Občas na Vietnam sedí jedno české přirovnání .

To je prostě Saigon.

S motorkou jsem si užil své. Po zásahu servismanů Yamaha je neustále nemocná.

Když jsem viděl jejich práci, jako bylo např. pospojování el. vedení pouhým stočením kabílků bez jakékoliv izolace apod.,

musel jsem vzít situaci do svých rukou. Většinu oprav si od té doby provádím sám.

Nebavilo mi jezdit obden do servisu na reklamace. Stejně tak mi nebavilo každý večer motorku tlačit.

Mechanici, opraváři to je kapitola sama pro sebe. O nich někdy příště.

Krátké video ze včerejšího defektu.

Pro vyšší rozlišení přepněte na 1080p