Autem napříč Vietnamem - Policie - VietnamTravel

Jak jsem se již několikrát v uplynulých zmiňoval, na nějaký čas přesouvám své místo pobytu na jih Vietnamu. Přesněji řečeno, do blízkého okolí provinčního městaPhan Thiết.

Samotný přesun na jih, nebyl tak snadný jak jsem si původně představoval. Do Phan Thiet bylo nezbytné dovézt velké množství potřebných (ale i naprosto nepotřebných) nezbytností, pro zajištění chodu mé rodiny. Od samého začátku jsem si plánoval, že nebudu nikam pospíchat a cestu si patřičně užiji. Vyjel jsem proto s šestidenním předstihem, abych měl dostatek času dojet včas na letiště v Ho Chi Minh City, kde jsem měl vyzvednout manželku s dcerou.

Co jsem plánoval se víceméně podařilo. Necelý týden v autě, bylo jedno velké dobrodružství.

Během cesty jsem se potkal s celou řadou zajímavých lidí. Několikrát jsem byl svědkem velmi legračních, a bohužel i někdy velmi nešťastných a tragických příhod.V neposlední řadě jsem navštívil nová místa (a někdy zcela nechtěně), o kterých jsem doposud neměl sebemenší tušení, že mohou ve Vietnamu vůbec existovat. Zkrátka a jednoduše, pokud bych měl popsal alespoň zlomek zážitků celé, 2700 km dlouhé cesty, měl bych na několik měsíců práci.

Dnes začnu tím nejméně příjemným, a tím byly jednoznačně silniční kontroly policie.

Policií jsem byl zastaven celkem čtrnáct krát. Zatímco dvanáct kontrol bylo víceméně formálních, a možná tak trochu "ze zvědavosti" (přeci jen ne tak často mají příslušníci možnost zastavit bělocha), tak dvě z nich, opravdu stáli za to.

Příhoda první.

Druhý den jízdy, začal podle plánu. Po šesté hodině raní platím hotel ve městě Vinh, a popojíždím k nedaleké benzínové pumpě dotankovat, a v malé kavárničce kousíček opodál si objednávám úžasně dobrou ledovou kávu. Chtěl bych tento den dojet minimálně do města Hue, ještě lépe do města Danang. Cesta krásně ubíhá, a tak si jí zpestřuji zastávkami a fotografováním. Krátce po desáté dopolední (o sto kilometrů jižněji), se karta obrací. Krémová uniforma, píšťalka v puse a v ruce (jak bych to jen popsal), obušek s červeno bílými pruhy. A je to tady, zastavuje mi policejní hlídka.

Ještě než stačím vystoupit z auta, už vím co jsem provedl. Dozvídám se, že jsem jel 66km/hod. v místech, kde byla rychlost snížena na padesát. To jsem popravdě nečekal. Jednalo se o mojí první zkušenost s radarem na území Vietnamu.

Zvolil jsem taktiku neznalého turisty - neznal jsem pravidla, neuměl jsem Vietnamsky ani Anglicky. S touto taktikou, jsem daleko nedošel. Dostává se mi vietnamskou angličtinou odpověď, že pokud vlastním vietnamský ŘP, musím znát jazyk, a samozřejmě rozumět silničním pravidlům.

Odevzdávám technický průkaz, řidičák. Klíče od auta nemám, protože ty si ze zapalování krátce po zastavení vzal sám policista.

Druhý z policistů (celkem jich tam bylo pět) neztrácí čas, a v provizorní kanceláři vypisuje protokol. V krátkosti vysvětlím slovíčko provizorní. Většinou policejní hlídka tráví na jednom stanovišti celý den. Možná právě proto jsou tyto pointy  pokaždé v těsné blízkosti různých občerstvovacích zařízení. Před hospodou se rozloží někde pod stromem ve stínu kempinkový stoleček s židličkami, a kancelář je hotová.

Zdá se, že jakákoliv moje další snaha o bagatelizování přestupku, nemá sebemenší smysl.

Zkouším zbraň číslo dvě. Pokouším se o mimo formálním vyrovnání. Narážím - nepřipadá v úvahu. Pokuta činí 1000000 VND (cca 50 USD). Mám prý štěstí, protože kdybych jel o čtyři kilometry rychleji, byla by pokuta 2500000 VND (125 USD). Tyto informace mi skutečně uklidňují. Je sepsáno, a já mám podepsat. Odpovídám, že nerozumím tomu co je v protokolu zapsáno, a za druhé nemám sebemenší tušení, jak dál postupovat.

Čas se nekonečně vleče.

Blíží se poledne, a já stále odmítám podepsat. Neustále mi dokola na přeskáčku opakují, že mám zajet někam do města pokutu zaplatit, a následně se vrátit z útržkem, a oni mi následně vydají řidičský průkaz. Moje námitky typu neznám to tady, nevím kam jet, a že jsem neviděl fotografii kde jsem zachycený při přestupku, nikoho nezajímají. Po další půl hodině jeden z policistů rezignuje, a navrhuje mi, že pojede do města se mnou. Souhlasím, ale protokol podepíši až na stanici. To prý není žádný problém. Jsem nucený všechny věci z přední sedačky přesunout do zavazadlového prostoru, aby si mohl pan policista nasednout. Naprosto jsem se při tom zapomněl zeptat, jak je to vůbec daleko.

Nasedáme , a odjíždíme uhradit pokutu.

pozn. Omluvte prosím sníženou kvalitu, protože veškeré fotografie (vyjma dvou), jsou pořízené Iphone 4.

Po necelých deseti kilometrech přijíždíme na místo, kde byl umístěn radarem. Z jakéhosi bunkru vylezl opocený chlápek v tílku, v ruce držící fotoaparát s radarem. Nešlo se ubránit pousmání. Brzy mi však úsměv na tváři přešel. Skutečně se vidím na displeji, a přes třetinu snímku svítí dvě červené šestky. Není dalších pochyb o tom, že jsem přestupek spáchal. Jenom mi vrtá hlavou, proč zrovna tady, a na tomhle místě (klesající 20 metrů široká silnice), je omezení. Odpověď je jednoduchá a stručná - "protože to tak je". Pravdou je, že mě to může být jedno, udělal jsem chybu, a byl jsem přistižen a tečka. Nasedáme opět do auta, a jedeme směr policejní stanice. Jedeme půl hodiny, jedeme hodinu a stanice stále v nedohlednu. Zatímco se mezi mnou a policistou po první hodině jízdy stali "přátelé", tak po další půlhodině pomalu a jistě začínám ztrácet trpělivost nad neustále se opakujícími slovy policisty "ještě patnáct kilometrů".

Nakonec těch kilometrů bylo celkem sedmdesát.

Tady jsme tě vyfotili...

Úkryt.

A tady ho máme...

A nějak takhle se s tím pracuje.

A tady je moje fotka...

Těsně před městem platím dolar mýtné, které jsem již ráno jednou platil, a které budu odpoledne platit potřetí. Jsou dvě odpoledne a jsme konečně na místě. Policista je evidentně srandista, a nebo provokatér. Zatím co já jsem splavený, unavený, a nervy ztrácející, on to bere jako výlet, a ještě se mi s úsměvech na rtech ptá, zda je město Hong Linh krásné. Chápu, že se zde narodil, a že tu prožil celý svůj život, ale mě to v danou chvíli bylo naprosto jedno. Moje odpověď byla možná až přehnaná. Řekl jsem mu, že horší město jsem nikdy neviděl, a doufám, že ho podruhé nikdy neuvidím. On se pouze pousmál, protože věděl to, co jsem ještě já nevěděl. Tím byl fakt, že policie má polední pauzu, a otevírá až ve tři hodiny odpoledne. Máme více jak hodinu čas.

Tak to jsem ještě potřeboval...

Policejní budova.

Nikde nikdo, polední přestávka.

Je čtvrt na čtyři, a pomalu se začínají trousit rozespalý úředníci v krémových uniformách. No sláva! Zaplatím a jedu. Opak byl pravdou. Sice zaplatím, ale ne tady, nýbrž v bance. Na jednoduchou otázku v jaké, jednoduchá odpověď - v jejich. Snažit se dozvědět něco více než že se jedná o Vietinbank, nemá cenu. Sedám na mototaxi, a jedu napříč celým městem do banky. Tam na mě čeká další nemilé překvapení. Bankovka v nominální hodnotě 500000 VND, se jim nezdá. Proč nevím, ale je to problém. Veškeré ostatní peníze mám v autě před policejní stanicí, a ta je vzdálená dvacet minut jízdy. Vysvětluji slečně, a dalším asi deseti zkoumajícím kolegům, že bankovku mi vydal dceřiný bankovní ústav v Thai Nguyen, a jinou sebou nemám. Končím slovy, že se odsud nehnu, dokud jí ode mne nevezmete. Není mi to nic platné, a "komise" si v klidu dál zkoumá spacím tempem onu bankovku. Dalších dvacet minut uplynulo, a dostává se mi odpovědi. Ok, ale sepíšeme protokol, a ten může sepsat pouze vedoucí, který tady momentálně není.

S milionem na motorce do banky...

Následovala serie otázek a odpověďí.

Jaký protokol?

Ještě že mám zdravé srdce!

Následuje rychlá smršť otázek a odpovědí.

A kdy bude vedoucí?

Odpoledne.

A kdy zavíráte?

V pět.

Takže za hodinu?

Ano.

Stihne to přijít?

Ano, asi ano.

Super.

Jdu si zakouřit. Venku je ale padesát ve stínu, a kouřit se moc nedá. Rychle a rád se vracím zpět do klimatizované místnosti. Nevím jak to za tři minuty dokázali, ale dotazník byl mezitím vyplněný, a dokonce i podepsaný. Podepisuji, dostávám útržek o zaplacení. No vida jak to jde, když se chce..., a můžeme jet zpátky na policii. Tam to již byla klasická byrokratická rutina. Vypsat osm lejster (každé z nich 3x okopírovat), třicet podpisů, a řidičák je zpátky.

Spadl mi kámen ze srdce.

Administrativa (růžový papír v pravo je můj protokol o přestupku).

Je pět hodin odpoledne a necelých třicet kilometrů od místa, odkud jsem ráno po šesté startoval...

Projíždím potřetí stejným úsekem, a celou dobu myslím na jediné. Myslím na to, abych opět nepřehlídl značku, kde mi dopoledne změřili.

Dneska už vím, že koncentraci nedokážu udržet donekonečna.

Po necelých dvou hodinách, jsem opět na místě s radarem, ale všímám si ho až v momentě, když už je pozdě. Šlápnu zprudka na brzdu, a gumy kvílejí. Na nic nečekám, a běžím za oním pánem s radarem. Toho však můj manévr natolik vykolejil, že vyskočil z krytu, a moc nechybělo, a dal se na útěk.

Uklidňuji ho, že se nic neděje, a že jsem se chtěl pouze zeptat, jestli jsem jel tentokrát předpisově?

Usmívá se, a při tom kroutí hlavou ze strany na stranu. Jel jsem opět rychleji. Ne o tolik jako v prvním případě, ale jel. Vysloveně prosím, aby fotku vymazal. Musím se pochválit. Musel jsem zahrát velmi slušné představení, protože se nechal přemluvit. Mám prý jet, a příště být opatrnější, a to zejména v místech, kde vím že se měří...

Podruhé mi spadl kámen ze srdce.

Nenechávám nic náhodě, a na první odbočce zahýbám doprava. Pokud to vyjde, tak bych měl policisty objet. Jedu hrůzostrašným úsekem silnice, který je zavalen dunami, a v koutku duše se uklidňuji, že to vyjde. Nevyšlo. Přijíždím řádnou oklikou na hlavní silnici, a necelých dvacet metrů přede mnou stojí moji známí.

Krve by se mě nikdo nedořezal.

Silnice, po které jsem chtěl objet policisty.

Naštěstí však o mém druhém přestupku nevěděli. Pouze se museli divit (stačilo je vidět, a i slepý by pochopil), proč jsem jel zajížďkou a hnusnou cestou, když jsem jim dopoledne několikrát opakoval, že mám málo času abych dojel včas do Ho Chi Minh.

Potřetí a naposledy, mi spadl kámen ze srdce.

Na závěr příběhu nemohu opomenout pochválit pana měřiče, za jeho shovívavost, a vlastně i policisty za předvídavost a volbu místa "odchytu".

Příhoda druhá.

Druhým nepříjemným setkáním s policií bylo necelých padesát kilometrů před cílem. Kolem půl desáté večer, poklidně dojíždím s rodinkou do resortu. Manželka s Lilien spí, a já stereotypně ukrajuji posledních několik málo kilometrů, když mi před auto skočí postva a chaoticky mi svítí do auta halogenem. Opravdu jsem se lekl, a moc nechybělo, a přejel jsem ho. V prvním momentě jsem si myslel, že se jedná o havárii. Nejednalo se o havárii, nýbrž opět o radar. Tentokráte měřili přímo policisti, kteří zároveň hned zastavovali (asi proto, že byla tma jak v pytli).

Zase jsem jel rychle. Na padesátce, šedesát.

Posílám vše vyřídit ženu s 500000 bankovkou v ruce, a Lilien v náručí. Vyjma nás a dvou policistů, na místě nebyl. Tohle byla moje další naivní představa, která vzala za své rychleji, než žena stačila cokoliv říct. Situace probíhala naprosto stejně jako v prvém případě. Zabavení řidičského průkazu, podepsání protokolu a doplňující informaci, že pokud neuhradím pokutu do deseti dnů, zabaví auto. Celá procedura nezabrala ani 20 minut, a byli jsme opět volný. Ještě než jsem podepsal protokol, tak jsem se Huong ptal, jestli ví kde mám pokutu zaplatit. Odpověděla mi, že ano, a prstem mi ukázala na místo, kde to mělo být údajně napsané.

Správně mělo to tam být napsané, ale nebylo. To co si myslela ona, nebyl název města, nýbrž název provincie. Tenhle fakt jsem se dozvěděl od místního policisty o dva dny později, kdy jsem chtěl pokutu zaplatit. Nemám si prý z toho dělat těžkou hlavu, protože na 100% je to v provinčním městě Phan Thiet. Krajské město je necelých dvacet kilometrů. To je dobré, a času je tím pádem dost. Rozumně vyjíždím až kolem druhé hodiny odpolední, abych byl na místě těsně před třetí (to je čas kdy začínají na úřadech pracovat).

Pracovat sice začali, ale jak rychle jsem k okýnku přistoupil, tak rychle jsem ho zase opustil. Mám prý v protokolu jasně napsáno, že mám jet do LaGi. Sice jsem to nikde napsané neviděl, ale možná to bylo ukryto v nějaké zkratce (těch tam bylo víc než dost). Nemělo smysl nadále diskutovat. Sedám do auta, a jedu šedesát kilometrů do města LaGi. Ve městě se mi nedaří najít dopravní policii. Našel jsem naštěstí (při třetím průjezdu městem), alespoň normální policii.

Jdu se zeptat.

Pochopit Vietnamce při vysvětlování trasy, je nad moje schopnosti. Oni začínají místem, kde stojíte. V mém případě se jednalo o parkoviště v zahradě před stanicí. Deset minut jsme řešili cestu z areálu. Marně jsem se snažil vysvětlit, že tu znám, že chci cestu vysvětlit až z hlavní silnice. Marná snaha. Stále to samé - doprava, doleva rovně, doleva... nechápu.

Vůbec nemám sebemenší netušení, jestli už byl pán v zelené uniformě s výkladem u budovy dopravní policie, a nebo stále ještě vyjíždíme ze dvora. Snažil se, to se musí uznat, ale nakonec to vzdává, a se slovy "pojeď za mnou", usedá na motocykl. Nestačil jsem ani zařadit trojku, a byli jsme na místě. Dopravka byla necelých 300 metrů za rohem.

No nic, hlavně vše rychle vyřídit a rychle pryč.

Jsem zase špatně. Proč jezdím do LaGi, když mám jet jinam. Rezignuji, a v naprostém klidu se ptám, kam. Asi dalších třicet kilometrů, ale dneska to nemám šanci stihnout, protože bude určitě zavřeno.

Pokoušejí se o mě mdloby...

Vracím se šedesát kilometrů domů, a nemám vyřízeného vůbec nic!

Následného rána krátce po osmé hodině, nasedám opět do auta.

Dvě hodiny jízdy a jsem v místech, kde by policie pravděpodobně měla být. Soudil jsem tak podle toho, že rozptyl vzdáleností navigátorů (lidí, kterých jsem se cestou ptal), se zmenšoval. Jednou to bylo devět kilometrů dopředu, poté pět kilometrů zpátky, a stále dokola. Jezdím po hlavní silnici, kde vyjma několika málo chatrčí a písečných dun, není nic jiného. Nevidím nikde velkou budovu policie (ve Vietnamu má policie v drtivé většině případů honosné stavby).

Nemá to cenu. Tudy cesta nevede. Zastavuji v jedné restauraci u silnice, kde je několik policistů na obědě. Možná drze je požádat o radu. Prohlídnou letmo papír, a ukážou směr - 4 kilometry po levé straně. Měli pravdu, tam skutečně policie sídlila, ale státní. Další rada zní, na druhou stranu 7 kilometrů po pravé straně. Poznávací znamení, malý hotel (jméno jsem již zapomněl) sto metrů před stanicí.

Zde se musím zmínit o druhém navigačním oříšků Vietnamců. Vzdálenosti jsou pouze orientační. Jeden kilometr může lehce znamenat sto metrů, nebo třeba i pět kilometrů. Uvedu příklad z praxe. Přijel jsem ke kavárně, kde u stolu sedělo deset lidí. Při vyslovení místa kam se potřebuji dostat, všichni do jednoho pokyvovali hlavou, a zároveň každý vystřelil ruku správným směrem. Problém byl v tom, že každý naprosto na jinou stranu. Nedovedu pochopit, že neřeknou jednoduchou větičku - bohužel nevím.

Vietnamci vždycky znají cestu, a pokud ne, tak člověka přesvědčí, že ji znají!

Ale zpátky k hledání policejní stanice. Nakonec jsem jí, světe div se, v odpoledních hodinách objevil. To údajné město, o které byla zmínka v protokolu, nebylo městem, ale oblastí. Tím se myslí vše mezi dvěma městy (někdy se tomu také říká okres). Takováto "ulice" může mít klidně i několik desítek kilometrů. To se to potom hledá....

Policejní stanice,

a její nejbližší okolí...

Hotýlek před policejní stanicí možná někdy byl, ale to muselo být hodně dávno. kolem dokola x kilometrů se rozpínal pouze pás křoví a stromů. Na policejním dvoře pobíhalo několik mladíků v trenýrkách, a v houpacích sítích, spal zbytek osazenstva. Když uviděli člověka ne vietnamského vzezření, za deset sekund byli všichni v uniformách.

To jsem koukal na tu rychlost.

Zaplatil jsem 1000000 VND, a na oplátku jsem dostal zpátky podruhé řidičský průkaz.

Dodatek.

Jih se od severu země v dopravě, a potažmo i v dodržování dopravních předpisů, diametrálně liší. Zatímco na severu je stále to v tomto směru jakési "kovbojsko", na jihu má doprava určitý řád, a jak jste se sami mohli dočíst, i patřičné postihy.

Ve Vietnamu neplatí žádné jiné řidičské oprávnění, než vietnamské!

Ač se nám to může zdát jakkoliv nepochopitelné, je to zkrátka tak. Všechny půjčovny motocyklů půjčují pouze motorky. Na každém cizinci je, aby si zajistil řidiče. Zatím to místní policie "toleruje", ale i tak chtějí na severu pokutu 100 USD za motocykl (vlastní zkušenosti). Na jihu situaci v tomto směru prozatím neznám.

Je třeba si uvědomit, že jakékoliv zranění (byť i drobná nehoda), může vyjít velmi draze. Zmiňovat se o tom, že se může stát velice snadno, a takměř na každém metru, je nošením dříví do lesa.

Tento článek nemá v úmyslu vysmívat se pravidlům a organizaci policie.Jedná se pouze o popsání mého příběhu a zkušeností s dopravní policií!

Je třeba si uvědomit, že každá země má svoje předpisy a pravidla, a na nás není řešit jejich správnost a logiku, nýbrž jediné - respektovat je.