S batohem po severním Vietnamu - VietnamTravel

Každý, kdo sleduje mé trip reporty, už asi pochopil, že můj způsob cestování má k „nezávislému baťůžkaření“ asi tak stejně daleko jako Air France ke spolehlivé a kvalitní aerolince. Často se proto stávám předmětem uštěpačných poznámek přátel, kteří čas od času během vyprávění o treku kdesi v džungli podotknou, že „to bys určitě nedal, protože tam není Four Seasons“. Nezbývalo mi než zvednout hozenou rukavici a naplánovat další výpravu coby baťůžkářskou. Protože se blížily čínské svátky, zatoužila po podobném dobrodružství i manželka, což pravda trochu zúžilo výběr možných lokalit, jelikož bych se o ni nerad přetahoval s lidojedy na Papui – Nové Guineji. Po zvážení vízových formalit jsme nakonec vybrali relativně neškodný severní Vietnam, který je od čínských hranic vzdálený co by houfnicí dostřelil (jak se ostatně obě země v praxi přesvědčily v roce 1979, přičemž dodnes je konflikt na obou stranách hranic hodnocený coby velké a slavné vítězství nad nepřáteli socialismu).

Jak jsem pochytil z různých cestovatelských webů má baťůžkářské cestování „istá kulturná špecifiká“. Definoval jsem si je do tří hlavních bodů:

1) Cestuje se s batohem nějaké „outdoorové“ barvy
2) Letenky se musí koupit v cenové akci
3) Spí se v malých levných penzionech nebo hostelech

Splnit první bod bylo ze všeho nejjednodušší. Zašel jsem do obchodu a pořídil si malý cestovní batoh v maskáčové úpravě z kolekce Ralph Lauren. Pravda, teprve až venku před obchodem mi došlo, že může mít ve Vietnamu barevný vzor woodland používaný americkou armádou negativní kulturní asociace, ale snad si toho nikdo nevšimne. Tak teď ještě ty letenky. Na stránkách čínského rezervačního systému shodou okolností vidím velmi výhodnou akční nabídku na ranní let z Kunmingu do Šanghaje (protože letadlo pokračovalo dál do Osaky a evidentně měli v China Eastern problém s naplněním prvního segmentu), takže párkrát klikám myší a první letenky jsou doma. A světe div se, je tu další slevová akce, tentokrát na letenky Singapore Airlines v business class A380. Dalších pár kliknutí, itinerář je kompletní a navíc mě u srdce hřeje pomyšlení, že jsem ušetřil. Musím říct, že má to nezávislé baťůžkaření s akčními letenkami něco do sebe.

Zbývalo splnit bod třetí, a sice ubytování. A tady jsem poprvé narazil. Představa, že běhám někde po džungli a snažím se najít hostel, je sice hodně romantická, ale trochu se rozchází s tím, že máme na celý výlet jenom pět dní, takže hlášky typu „autobus jede pozítří“, které člověk s ročním neplaceným volnem přejde s chápavým úsměvem, mohou všechno značně zkomplikovat. Dal jsem ale pár slov se svým kamarádem Jirkou Zajícem, který žije na severovietnamském venkově a provozuje web www.vietnamtravel.cz (pokaždé, když čtu jeho články o životě ve Vietnamu, tak jsem rád za to, že žiju v Číně) že se nám bude několik dní věnovat a protáhne nás po zajímavých destinacích v okolí, z nichž některé zůstávají běžným cestovatelům skryté. Itinerář se tedy ustálil na cestě Šanghaj – Singapur – Hanoj – Thai Nguyen – Bac Kan – Sa Pa – Lao Cai – Hekou – Mengzi – Kunming – Šanghaj. Ještě dvě rychlé návštěvy vietnamského konzulátu v Šanghaji pro víza a mohli jsme vyrazit…

PVG-SIN, SQ825, A380-800
Kde jsou ty staré dobré časy, kdy ještě Číňani neznali kouzlo masového cestování a o svátcích byla mezinárodní odletová hala naprosto vylidněná. Teď se v ní tísnily u všech přepážek davy lidí a bylo úplně jedno, že hodinky ukazovaly půl jedenácté v noci. Prakticky všechny aerolinky posílily své lety, k tomu ještě hromada koupáckých charterů, zkrátka totální mumraj. Což o to, palubní vstupenky jsme dostali v rekordně krátkém čase (navíc jsme neodbavovali zavazadla, protože oba bágly splňovaly rozměry příručních zavazadel), ale čekání na imigrační a bezpečnostní kontrole trvalo celou věčnost. Když jsme se konečně vymotali z dlouhých front, mohli jsme hned zamířit k odletovému gatu, protože do začátku boardingu chybělo jenom pár minut.

Už zdálky bylo vidět, že složení pasažérů na letu do Singapuru nebude v tradičním stylu „obchodní cestující, tu a tam turista, pár exotických tranzintních pasažérů a zbytek Singapurci vracející se domů“. Celý prostor před nástupními uličkami tentokrát vyplňovali movití koupáci z čínských vnitrozemských provincií, kteří do Singapuru letěli na nákupní výlet. Jejich drahé značkové oblečení (s příslušnými doplňky v podobě kabelek a hodinek v ceně osobního automobilu) kontrastovalo s naprostou absencí základních společenských návyků – šampiony byla především hlučná parta opilců se zlatými boarding passy (tentokrát bych v suites opravdu letět nechtěl). V duchu jsem se modlil, aby byl na palubě aspoň trochu klid a já se mohl vyspat, a s mírně vyděšenými výrazy jsme se s manželkou postavili do business class fronty. Okamžitě se k nám rozeběhla agentka, mně v tu chvíli docvaklo, že v džínech a bundách s kapucí vypadáme jako studenti-baťůžkáři, tak jsem jenom povytáhnul palubní vstupenky z pasu, aby byl vidět modrý lem, což zafungovalo, agentka zabrzdila, usmála se a nahodila zpětný chod.

Na horní palubě Airbusu 380 byl sice větší bordel než obvykle, protože trvalo asi půl hodiny, než se hlučná skupina odkudsi z provincie Anhui dohodne, kde kdo bude sedět, a kam si kdo dá palubní zavazadlo, ale krátce před startem překvapivě všichni ztichli. Tedy až na pána, který seděl o uličku vedle mě, a rozhodl se sledovat film na iPadu s reproduktory na plné pecky (oblíbená to čínská kratochvíle hlavně ve vlacích). Musel jsem asi vypadat hodně naštvaně, když jsem ho poprosil, aby si vzal sluchátka, protože s omluvou vypnul zvuk, a až do přistání jsem o něm nevěděl. Já vlastně nevěděl vůbec o ničem, protože jsem si hned po startu složil postel, poprosil letušky, ať mě nebudí ani na večeři ani na snídani, dal si klapky na oči a usnul spánkem spravedlivých. Probudily mne až letušky s omluvou, že už opravdu budeme přistávat, takže se musím na těch posledních pár minut posadit. Tahle informace se evidentně nedostala k venkovanům před námi, protože když už jsme točili na finále, jeden z nich vyskočil a začal hledat iPhone, který mu zapadl mezi sedačku a stěnu letadla. Za chvíli se k němu přidal druhý a následovala komická situace, kdy chlapíci balancovali na podlaze v poskakujícím letadle a snažili se rukou vyšátrat ztracený telefon, zatímco na ně řvalo ze svých sedaček hned několik letušek, ať se okamžitě posadí. Posadili se až po přistání, hlavně díky tomu, že prudké brzdění Airbusu telefon vyklepalo ven z nepřístupné škvíry. Já se u téhle komediální vložky celkem dobře bavil, ale posádka si asi oddychla, že už se nikam dál neletí…

Odpočinek v A380

SIN-HAN, SQ176, A330-300
Po brzkém ranním probuzení (bylo kolem šesté hodiny) jsem se ještě necítil zcela fit, a proto jsme se s nakupování chtivou manželkou dohodli, že na ni počkám v salónku, kde si ještě chvíli zdřímnu. Nojo, jenže my vlastně neletíme z nejmodernější trojky, ale z o poznání skromnějšího terminálu číslo 2, takže mě ještě čekala jízda vláčkem a dlouhý pěší přesun, než jsem konečně usnul na kožené sedačce v SilverKris lounge. Opět fast forward, probuzení, rychlé kafe a přesun k odletovému gatu. Bezpečnostní prohlídka proběhla relativně rychle a bylo vidět, že Airbus 330 rozhodně nebude stoprocentně obsazený. Bylo to také moje první setkání s regionální verzí business class Singapore Airlines, která nemá tradiční megalomanské „kostelní lavice“, ale o něco jednodušší a užší life-flat sedačky v uspořádání 2-2-2. Sedělo se na nich paradoxně pohodlněji než v „plnotučném“ businessu, ale velmi nepříjemně tentokrát překvapilo jídlo. Předobjednal jsem si hamburger z nabídky Book the Cook, což byla zásadní chyba, protože jsem dostal talíř s rozteklou houskou a hovězím v jakési podivné čalamádě – bezkonkurenčně to nejhorší, co jsem kdy na palubě Singapore Airlines jedl. Letmý pohled k manželce, která si pochutnávala na skvěle připraveném humrovi, mě ale ujistil, že šlo o ojedinělý problém a ne nějakou systematickou chybu. Relativně krátký let utekl velmi rychle, a chvíli před polednem jsme zaparkovali před budovou terminálu letiště v Hanoji. Klasická manželčina hláška „potřebuju na záchod“, díky které nás pokaždé celé letadlo předběhne ve frontě na imigrační a celní kontrolu, mne už nemohla rozházet, protože jsem věděl, že venku u východu už čeká Jirka Zajíc s autem, takže se nemusíme nikam nervovat.

První den jsme pojali hodně odpočinkově, což znamená nějaký základní výlet po Hanoji, která má k turistickému ráji daleko. Zaujalo mne zejména místní vojenské muzeum, kde jsou vystavené zajímavé stroje z obou stran vietnamské války včetně podivné umělecké skulptury z trosek sestřelených amerických letadel. Odpoledne jsme hodili věci na hotel, který jsem prozíravě zarezervoval ještě z Číny, protože jsem si chtěl aspoň naposledy užít pořádnou sprchu a záchod. Na svých cestách běžně bydlím v Hiltonech, ale vyhledávač mi pod heslem „Hanoi Hilton“ vyhodil akorát tak světoznámou věznici s mučírnou amerických válečných zajatců, takže jsem nakonec vybral relativně malý klidný hotel Metropole ve staré koloniální čtvrti. To se nakonec ukázalo jako velmi výhodná volba, protože jsme to měli jenom pár minut jízdy do úzkých uliček staré zástavby, kde mohl Jirka nechat na chvíli u kamarádů auto (v Hanoji je obecně velký problém zaparkovat), abychom se mohli posadit na schody do jedné z lidových jídelen-naléváren, ochutnat pár malých skleniček zdejšího slabého piva a sledovat cvrkot kolem. Pokračování večera pak probíhalo v relativně honosné české restauraci, kde měli smažený sýr, točené pivo a záchody oblepené alkoholickými vtipy Petra Urbana přeloženými do vietnamštiny.

Výstavka v muzeu

Smažený sýr v Hanoji

Před naším lidovým hotelem

Druhý den ráno jsme konečně vyrazili do divočiny, tedy přesněji řečeno k Jirkovi domů do vesnice na předměstí Thai Nguyen. Do provinčního hlavního města vede z Hanoje relativně nová dálnice, takže přesun probíhal hladce, a my měli čas navštívit i zajímavý obchůdek, který v sobě kombinoval slévárnu zlata a směnárnu (rozuměj - k jednomu pultíku chodili zlatokopové, kteří v džungli hledali nugety, zatímco běžní obyvatelé nakupovali podle hmotnosti jednoduché zlaté šperky, do kterých ukládali peníze). O pár kilometrů dál nám pak Jirkova vietnamská manželka připravila tradiční oběd, který jsme si užili v místním stylu s celou jeho rodinou. Naše stolování mělo zajímavou vložku v podobě hada, který se plazil nedaleko od nás na dvorku. „Hele, leze ti tu had,“ říkám Jirkovi, načež on v naprostém klidu odvětí: „nojo, to je kobra, počkej, zaženeme ji.“ Jirka klackem zahnal smrtelně jedovatou kobru zpátky do džungle, zatímco jeho manželka odnesla pryč kočku, která odpočívala na zápraží, a jedli jsme dál, jako by se nechumelilo. Holt drsný kraj, kde se lidé opravdu bojí jenom stonožek.

A jednu takovou stonožku jsme potkali, když jsme o hodinu později popíjeli čaj s Vietnamci, kteří se starali o malou kapličku ve skalách poblíž hlavní silnice. Opět jsem ji jako první uviděl já, takže jsem jenom ukázal: „Hele, stonožka.“ Následně všichni v panice vyskočili a začali hledat klacky nebo něco, čím by se dala přibližně dvaceticentimetrová obrněná příšera zneškodnit, ale stonoha mrcha jako by to věděla, takže rychle zalezla do škvíry v betonu a zmizela nám z dohledu. To byl také signál pro naši výpravu, abychom se vrátili do auta a pokračovali na sever do hor do provincie Bac Kan k jezeru Ba Be. Tentokrát jsme ale museli cestovat po úzkých okreskách s velmi divokou dopravou, kdy člověk nevěděl, jestli na něj za zatáčkou vykoukne kamion, skupina motorkářů, stádo buvolů nebo díra jak na mamuty přes celou silnici. Tu a tam jsme zastavovali u zajímavých míst, kde měl Jirka známé – například na rybí farmě, u čajových plantáží patřících čínské firmě, nebo třeba u dělníků, kteří z jílu tvarovali cihly a pak je vypalovali ve vysokých cihlářských pecích.

K jezeru Ba Be, respektive vesničce na jeho břehu s několika hostely, jsme dorazili krátce po setmění, což v praxi znamenalo, že jsme si mohli užít západ slunce při jízdě pohádkovým údolím plným rýžových polí mezi vysokými skalními štíty. V jednom z hostelů jsme už měli připravené jídlo i ubytování (jednoduché, ale naprosto čisté matrace s moskytiérou na podlaze v dřevěné kůlně). Všichni nám doporučovali, ať jdeme spát co nejdřív, což jsme poslechli a po krátké zdvořilostní konverzaci u sklenice piva a korejské telenovely přeložené do vietnamštiny, která hrála na televizi v obýváku/jídelně/recepci/společenské místnosti (zkrátka hlavním prostranství v domě, kde se scházeli hosté i rodina), se odebrali na kutě. A dobře jsme udělali – sotva se v pět ráno rozednilo, začali řvát ze všech stran kohouti a nám došlo, že je hostel zároveň i farmou, ke které patří několik polí a výběhů s různým hospodářským zvířectvem.

Tak tady jsem spal dvě noci...

Ale to už nás vítal Jirka s návrhem, že si dáme po snídani sprchu. Jenže to nebyla žádná obyčejná sprcha – sedli jsme do auta a odjeli pár kilometrů k přibližně stometrovému skalnímu vodopádu. Pravda, dostat se na úroveň kde končilo jedno z jeho pater a kde se dalo vykoupat v malém jezírku, vyžadovalo základní horolezecké dovednosti, protože chodník ve skalách před pár týdny zničil sesuv půdy po tajfunu, ale zážitek z takového koupání byl naprosto jedinečný. A bylo mi úplně jedno, že jsem cestou zpět v bahnité trávě chytil pijavici, která mi na noze zanechala krvavý flek. Cestou zpět jsme se zastavili v jedné z vesnických chaloupek na krátký pokec s místními obyvateli, kteří nám nabídli místní vodku-samohonku a s pýchou ukázali své hospodářství. O kus dál byla zase hodně zajímavá jeskyně používaná i jako náboženský stánek, která si svojí velikostí nezadala s koněpruským komplexem. Tedy až na to, že jsme v ní byli úplně sami. Po obědě nás majitel hostelu naložil na loď a jeli jsme se podívat na druhý konec jezera, který pozvolna přechází v řeku zakončenou divokými peřejemi a vodopády. Přišlo mi, jako by se kolem nás zastavil čas, protože všude byli farmáři obdělávající svá pole prakticky bez mechanizace – místo traktorů se zde používají buvoli.

Pod vodopádem (Jirka je pro srovnání vlevo dole)

Ranní sprcha

Tady byla pijavice...

Svatostánek v jeskyni

Vchod do jeskyně

Druhý den ráno jsme pokračovali dál do divočiny. Cíl byl jasný – dostat se co nejblíže k rýžovým terasám, které jsou pár hodin cesty od turistického centra Sa Pa. Jenže co vypadalo na mapě jako jednoduchý výlet na pár hodin, se dokázalo v podmínkách vietnamské džungle změnit v hodně dobrodružný a náročný offroad výlet. Většina místních komunikací totiž postrádala pevný povrch a v podstatě šlo jenom o uježděné prašné cesty napříč horami s tropickou vegetací. Nebyla tedy nouze o zapadnutí do bahna, nebo o vynucené čekání, protože masivní sesuvy půdy jsou tady na denním pořádku a vždycky trvá, než přijedou silničáři s buldozerem a cestu znova postaví. Naše terénní čtyřkolka dostávala na podobných cestách celkem zabrat, a s o to větším obdivem jsem musel sledovat domorodce na motocyklech, kteří by se svým uměním z fleku mohli jezdit mistrovství Evropy v motokrosu.

Opět na cestě

Čekání na buldozer

Vietnamský motokros

Jídlo kdesi na cestě

Tady se opět projevila výhoda, že jsme jeli s Jirkou. Během cesty nám vyprávěl nepřeberné množství historek o životě ve Vietnamu, dost často zastavoval, aby nám ukázal nějakou zajímavost („hele, tady je vězení, a představ si, že tady ještě pořád vězni nosí pruhované mundůry jak z amerických grotesek“), což mi přijde pro poznání místní kultury daleko lepší, než cesta na blind bez znalosti jazyka a reálií, kdy je člověk vydaný napospas turistickým naháněčům. Nakonec bylo jasné, že se nám nepovede dojet k terasám za světla, tak jsme zastavili v malém městečku na hlavní silnici a zaplatili si velmi levné pokoje v jedné z ubytoven pro řidiče. Večeři jsme si dohodli o pár baráků vedle, kde byla malá jídelna kombinovaná s opravnou motocyklů (tj. ze všech stran police s vercajkem a uprostřed pár stolků s židličkami), ale jídla bylo dost a chutnalo úplně všem. Na zpáteční cestě na hotel jsem udělal taktickou chybu. Potkali jsme totiž skupinku Vietnamců, která hrála na betonovém hřišti badminton, a chvíli sledovali jejich napínavé utkání. Následně nám Vietnamci nabídli, ať si s nimi zahrajeme, a přišlo mi neslušné něco takového odmítnout (zvlášť když jsem zamlada tenhle sport hrál na vrcholové úrovni). Jenže jsem měl na nohou trepky, ve kterých se nedá běhat, takže jsem se zul a vlezl na hrubý beton bos. Tušíte správně, utkání bylo po dvou minutách skrečováno, protože jsem si na brzdící noze sedřel kůži na chodidle až na maso. Já knučel, žena mi nadávala a praktický Jirka šel do lékárničky hledat náplasti a jodovou tinkturu…

Výhled z okna motelu

V noci se nad námi prohnala tropická bouře, což znamenalo, že nejdřív přišel šílený vítr, který lomcoval okenními žaluziemi, pak nastala kanonáda dešťových kapek do plechové střechy, načež v celém městečku vypadla elektrika a noční tmu prosvětlovaly jenom blesky. Ale do rána se naštěstí všechno opět uklidnilo, my zaplatili a vyrazili vstříc terasám. Cesta probíhala bez větších zádrhelů, ale čím blíže jsme se dostávali k čínským hranicím, tím patrnější byl čilý vojenský ruch, protože Vietnamci hekticky budují na hranicích nové základny. Přiznám se, že nechápu, proč to dělají, protože na vietnamské džungli si vylámala zuby i nepoměrně kvalitnější americká armáda, a nedokážu si představit průměrného čínského vojáka, jak se zelenými horami plnými jedovatých hadů a další nebezpečné havěti prodírá na Hanoj a ještě u toho vyvíjí smysluplnou bojovou činnost.

Výhled z teras

Jak jsem se zmínil již o pár odstavců výš, vietnamské silnice jsou nevyzpytatelné, a člověk nikdy neví, co ho za další zatáčkou čeká. V našem případě to byl kus svodidel napříč přes cestu přibližně ve výšce jednoho metru. Nestačili jsme ani vykřiknout nic sprostého, natož brzdit nebo se mu vyhnout – zaplať pánbůh, že jsme seděli v masivním terénním autě, kde to odnesla jenom přední maska, dveře a světlo, a ne na motorce nebo v něčem malém, kde by šlo o život. Záhy se také odhalili původci téhle silniční pasti - svodidla do pravého úhlu vyhnuli obyvatelé domu u silnice, aby mohli zajet na zahradu s buldozerem. Jenže na nějaký selský rozum nebo obecné ohrožení se ve Vietnamu nehraje, takže nám nezbylo než pokračovat do dalšího městečka, kde Jirka světla provizorně opravil izolepou.

Citace Lukáše z diskuze na Facebooku.

... z tohohle uhlu to vypada, ze by to videl i slepej, ale z druhy strany to videt vubec nebylo, ta cast ohnuta do silnice splyvala se zbytkem, takze proste jedes a najednou mas primo pred sebou kus zeleza.

Mimochodem zbytek cesty k terasám byl také pěkný adrenalin – najednou jsme v údolí odbočili na úzkou cestu a během pár kilometrů nastoupali několik stovek výškových metrů strašidelnými serpentinami. Každopádně za ten výhled na pestrobarevná políčka a vesnice to rozhodně stálo. Proti tomu byla Sa Pa, kam jsme dorazili o pár hodin později, prakticky jenom nudnou pastí na turisty. Po brzké večeři v jedné z restaurací jsme pokračovali dál do města Lao Cai, které leží přímo na hranicích s Čínou.

Číňanka na terasách

Pohled z teras do údolí

Jediná zajímavá věc v Sa Pa

KMG-SHA, MU747, B737-800
Několik desítek metrů od hraniční čáry jsme se rozloučili s Jirkou. My jsme ráno pokračovali pěšky přes most zpátky domů, ale on se musel opět vrátit osm hodin cesty do Thai Nguyen, a chtěl ujet za slabého nočního provozu ještě nějaké kilometry, aby měl náskok před ranními kolonami kamionů. Vzájemně jsme si popřáli šťastnou cestu, a šli se ubytovat do čtyřhvězdičkového hotelu pár kroků od vietnamské celnice.

A prozměnu moje citace z Facebooku.

Ranní nájezd na dálnici při cestě domů. Vracel jsem se z Lao Cai kam jsem vezl na hraniční přechod Lukáše a jeho manželku. Přibližně 17-20 km trvalo 9 hod.! Stálo mě to kromě času a nervů nádrž benzínu a 20 USD za buldozer (vyproštění). Nadruhou stranu jsem od domorodců v lese koupil sedačku, stolek a dvě křesla. Kdybych tamtudy tenkrát nejel, nemáme dneska na čem sedět... :)

Zbývá tedy zhodnotit náš baťůžkářský výlet. Když se na to dívám zpětně, bylo cestování s Jirkou Zajícem to nejlepší, co mě mohlo potkat. Žiju v Asii už dost dlouho na to, abych věděl, jak je obtížné pohybovat se po neznámých oblastech jinak než stylem „hloupý nezávislý bílý turista“ případně „hloupý bílý turista s místní cestovkou“. Jistě, kdybychom měli na naši cestu dvakrát tolik času, tak bychom většinu oněch míst zvládli objet taky, ale nikdy bychom nezažili spoustu skvělých setkání s místními ani neobjevili skrytá zákoutí, která nejsou popsaná v žádném turistickém průvodci. Navíc máme díky jeho vyprávění mnohem lepší představu o životě ve Vietnamu, který opravdu není žádný med (a to ani ve srovnání s Čínou). Ostatně přesvědčte se na jeho blogu sami, zas tolik Čechů na severovietnamském venkově nežije...

Tohle je pouze část reportu týkající se Vietnamu. Pro případné zájemce přidávám odkaz na kompletní článek - link.