Z cesty po severním Vietnamu - VietnamTravel

 

 

Vietnam, země na jihovýchodě Asie byla v mém hledáčku již dvakrát. Ale pokaždé se mi do odletu připletly nějaké nepříjemnosti a z cesty sešlo. Tentokrát vše klaplo. Do třetice všeho dobrého, snad ...
Vietnam je zemí zaslíbenou pro všechny milovníky cestování, od batůžkářů křižující zemi autobusem, nebo na motorce až po klienty cestovek, či pohodáře milující pláže a moře. Ale poznat celou zemi, znamená strávit ve Vietnamu minimálně měsíc. Přejet z jihu na sever, znamená překonat vzdálenost okolo 3.500 km, a to je slušná porce kilometrů. My máme k dispozici pouhých deset dní a to znamená, že si musíme vybrat jen část země a tu projet. Ano, je tu ještě možnost přeletů, ale to bychom viděli všechno a zároveň nic. Ne, projedeme sever země, od Hanoje až po hranice s Čínou. Místa s autentickým životem etnik a hornatou krajinou, kterou doposud civilizace a komerce zasáhla jen pramálo. Cíl tedy máme, ale projet sever na vlastní pěst za tak málo dní se mi zdá riskantní, a navíc bychom zcela jistě sami nenašli ta místa, o která stojíme. Tedy krajinu s etniky v jejich přirozeném prostředí a malebná zákoutí hornaté krajiny plná rýžových teras.

Ideální by byl místní průvodce, a tak se ponořuji do globálních sítí internetu a hledám tu správnou osobu. Měl by být z regionu, případně ověnčen kvalitními recenzemi a umět anglicky. A hele, už ho mám, jen místo anglicky s námi může mluvit česky. Jirka, kluk, který na severu žije hodně moc let a průvodcováním se živí. Sláva, je vybráno. Teď jen, aby měl volno...Máme kliku, půjde to. Vyměňujeme si pár zpráv o itineráři cesty a na konci je virtuální podání ruky. Dohodnuto! Teď jen letenky a žádost o víza. Čas plyne, přípravy pokračují a vše se zdá být na správné cestě. Dokonce nám víza přišla dříve, než jsme čekali. Vše do sebe zapadá, jak kolečka v orloji. Až najedou, jako když odšpuntuješ lahev se na nás valí pohromy. Nejprve se v rodině objevil ten prevít, jehož jméno se nevyslovuje a hned na to Jenda, jako administrátor všech papírů a povolení, přichází se zprávou, že Lenka nedostala vízum! Prostě to před čtrnácti dny při kontrole přehlédl...“ To si děláš legraci? Kolikrát jsme ti říkali, abys víza vytiskla a zkontroloval?“ Chrlíme zlobu na synka, ale ten se v dušuje, že původně víza byla udělena všem. Teď se jim prý nelíbí Lenky fotografie. Je pondělí a ve středu letíme! Průser jako mraky. Jenda chodí jako duch s vinou na bedrech, Lenka se, co hodinu testuje, jestli jí také to „céčko“ nedrapslo a já vymýšlím, jak z toho ven. Risknout to bez víza a škemrat na letišti ve Vietnamu nelze, zrychlená revokace povolení neexistuje. Dost bezvýchodná situace. Ale štěstí stojí při nás. Našli jsme cestu, jak za malý úplatek poslaný na to správné vietnamské místo vízum dostat do 24 hodin. Nedivme se, ve Vietnamu vládne komunistická strana a my starší, co pamatujeme před revoluční dobu víme, že to stejné fungovalo i u nás. Pod heslem: Kdo se nepostará, nemá.

Novodobá historie země je protkána válkou a krve prolitím. Po roce 1954, kdy Vietnam nedobrovolně opustili francouzští kolonizátoři, byla země na základě Ženevské dohody rozdělena na Severní Vietnam v čele s komunistou Ho Či Minem a na Jižní Vietnam s vládnoucím císařem Bao Daie, později prezidentem Diemem. Každá z obou polovin země byla podporována jinou politicko-mocenskou skupinou (sever SSSR, Čína a jih USA, Francie), což mělo v 60. letech za následek občanskou válku. Vietcong, partizánské gerily operovaly na jihu země s cílem svrhnout prezidenta Diema a nezastavila je i masivní podpora americké armády. Ta, se na nátlak společenské nálady v USA stáhla a v roce 1975 tak došlo k definitivnímu spojení státu pod vlajkou komunistické strany. Dost historického exkursu, máme víza a letíme. Nejprve do Dubaje a následně do vietnamské metropole Hanoj.

 

1

 

 

Den 1. Přílet do Hanoje

Cestu jsme sfoukli jako nic a teď v příletové hale vyhlížíme Jirku. Jeho vysoká postava a „bílá tvář“ je k nepřehlédnutí. Naskakujeme do Land Cruiser a míříme do jeho domu asi hodinu cesty na sever od Hanoje. Budeme v provincii Thai Nguyen hraničící s deltou Rudé řeky, uznávaná pro svůj vysoce kvalitní zelený čaje Tan Cuong.

Během jízdy je čas se blíže seznámit a poslouchat Jirkovi košaté příběhy, ale i nepěkné zážitky z doby karantény. Ta tu byla stejně přísná, jako v sousední Číně. Prakticky se dva roky nikdo nepodíval dál než ke dveřím svého domu. Takže my jsme Jirkova první skupina po předlouhé době, po kterou byl mimo jiné zcela bez příjmů. Žádné kompenzace, pomoc, nebo něco podobného, co známe z Evropy, tady si na to nehrají. Každý se o sebe musí postarat sám, a nejen v době karantény, ale po celý svůj život. Frčíme sice po dálnici, ale i tak je na co koukat a vyptávat se. Třeba proč jsou tu a tam uprostřed rýžových polí vidět náhrobky zesnulých? „Půda je tu astronomicky drahá a každý šetří co může, takže než platit za místo na hřbitově, raději pochovají zesnulé na svá pole. A když už si nějakou půdu koupí, tak třeba jen 25 m2 a na tomhle flíčku země vystaví tří podlažní dům, aby maximálně využili plochu. Půda je tu ceněna zlatem a její prodej předmětem spekulací a výdělků. Není neobvyklé, že během dne změní pozemek i pět krát majitele.“ Hltáme informace a konfrontujeme je se skutečností okolo nás. A opravdu vidíme vysoké a štíhlé domy, nalepené bočními fasádami na sebe, pyšně se pnoucími k nebi. O architektuře nemůže být řeči, jsou to vlaštovčí hnízda, lepená, jak se komu líbí. Ale jedno mají společné-okna pouze na štítové stěně, takže uvnitř se žije v místnostech bez oken.

Na přetřes přichází pochopitelně i nákupy. Jsme přeci ve Vietnamu a tady je všechno. „Jo hadry někde nakoupíme“, slyšíme od Jiřího uklidňující slova a když sklouzne jeho zrak na naše iPhony, dokončí větu: A tyhle jablíčka tu koupíte za babku. Horší je to se Samsungy.“ Důvod je prý prostý, blízkost čínské hranice zaručuje proud dokonalých padělků a na druhé straně důkladně střežený výrobní závod Samsung, který právě míjíme. Obrovské haly naskládané podél dálnice, na jejichž konec nelze dohlédnout.

 

2

Zázemí

 

3

 

4

 

Ani jsme se nenadáli a jsme téměř u konce cesty. Čtyř proudá dálnice končí kruhovým objezdem (což si mi vyráží dech, ale zvykám si...) a auto elegantně vplouvá do husté, městské dopravy. Kličkování, troubení, motorky z obou stran, prostě šrumec. Uhýbáme ze širokého bulváru do úzké uličky, na jejímž konci je Jirkův dům a vedle něj nově postavené stavení pro hosty. Doslova oáza, kterou tu on a jeho vietnamská rodina doslova vydupali ze země. Po krátkém oddychu a doušku lahodného čaje vyrážíme na obhlídku okolí. U jezera Nui Coc Lake jsme přesně ve chvíli, kdy slunce zapadá za obzor a výhledy na jezero plné zelených ostrůvkú a zátok jsou kouzelné.

 

5

Nui Coc Lake

 

Druhá zastávka je synonymem země-čajové plantáže. „Zelené zlato,“ čajovníky, jsou tu seřazeny v nekonečných řadách obsypané mladými lístky, které končí v nedaleké výrobně čaje. Rodina, které farma patří, nás vítá milým úsměvem, ale zároveň ani na okamžik nepřestává pracovat. Porcování, vážení, třídění, vše běží podle léty osvědčeného vzorce. Usedáme k dlouhému stolu, na kterém je konvička s čajem a ochutnáváme jejich chloubu. Tenhle zvyk, nabídnout hostům čaj kdekoli a kdykoli, nás bude doprovázet po celou dobu naší cesty Vietnamem.

 

6

Čajová farma

 

Na večeři jsme už zase zpět na základně. Huong, Jirkova žena, nám připravila skvostné jídlo a pán domu nalil domácí kořalku na uvítanou (pak druhou a třetí...). Zbytek večera jsme naslouchali vyprávění o životě ve Vietnamu, ale jedna historka měla na vrh. A to o tom, jak malého synka Danyho kousla stonoha obrovská. Malý predátor velikosti 20-30 cm, jehož kousnutí je nesmírně bolestivé a vyvolává vysoké horečky. Smutný příběh s dobrým koncem, který se stal právě na terase, kde sedíme. Nebýt sedmi hodinového časového posunu, který nás uspal doslova za sekundu, jistě bychom do rána oka nezamhouřili...

 

 

Den 2. Cesta do NP BaBe

Probouzíme se notně rozlámaní. Stíhá nás jet lag a také spánek na tvrdých postelích s rohoží je pro nás nezvykem. Ale nestěžujeme si a u snídaně s veselou náladou vzpomínáme na to, jak nám včera pan domácí dokazoval, jakou že má kapacitu své haciendy. Do dvou ložnic a velké kuchyně, cca 100 m2, se prý vměstnalo padesát Vietnamců. A jako důkaz nám na svém mobilu ukazuje společné foto výletníků. Fakt padesát!

Po vydatné snídani balíme bágly a začíná cesta na sever země. Ale před tím je ještě potřeba vyměnit peníze. Jenže nejedeme do směnárny, jak bych očekával, ale do zlatnictví. Tady je to prý nejlepší. Z portmonek vytahujeme dolary, abychom výměnou za to, dostaly haldu dongů. Ceny tu jedou ve sta tisících, takže jsme v tu ránu milionáři. Naštěstí je přepočet jednoduchý, vždy si odmyslíme poslední tři nuly a jsme na české koruně. To zvládnu i já. Mimochodem, zlato tu je nejen pro ozdobu, ale především pro uložení měny a následné spekulace. Vietnamci si sem chodí s každým ušetřeným dongem pro malé či velké zlaté kroužky, jakési „zlaté platidlo.“ Snad proto majitelé zlatnictví patří ke skupince těch zajištěných a pravděpodobně i privilegovaných (úlitba systému?) Vietnamců. Nad luxusním obchodem se do výšky pne okázalý čtyř patrový dům s fasádou plnou balustrád a třpytících se nesmyslů. „A když už máme ty peníze, nepodíváme se do tržnice?“ No jasně a už si čumákem vozu klestíme místo mezi kontinuálním proudem aut. Tržnice je to věru neobvyklá, stovky metrů čtverečních v podzemí domu plného stánků s potravinami, mumraj lidí, popojíždějící mopedy, směs všech vůní a zápachů a všude přítomná špína. A v tomhle prostředí většina prodejců i přespává. Natažená rohož na zemi, zmuchlaná deka a stohy dalších maličkostí, nutných na přežití ve své živnosti. Pochopitelně je „tahákem“ prodej masa, a to i psího. Ještě že máme dost prášků na zažívání...

 

7

Tržnice

 

8

Tržnice

 

9

Tržnice

 

10

Tržnice

 

Tak to bychom měli, teď hurá na kafe. Měl jsem za to, že vedle čaje se tu s kávou potkám na každém rohu, ale chyba lávky. Kávu tu nepije téměř nikdo, přes to, že země patří k předním pěstitelům robusty a drží si po Brazílii druhou pozici exportéra na světě. V zahradě muzea etnik usedáme do stínu vzrostlých stromů a s napětím očekáváme co nám přistane na stole. Káva s mlékem Ca Phe Sua, ale ve vietnamském provedení. Na skleničce je položený malý nerezový šálek, z jehož dna odkapává do skla přefiltrovaná káva na kostky ledu. A mléko? Kondenzované, líně se povalující na dně skleničky. Ovšem chuť je překvapivě skvělá, na tom bych si mohl vypěstovat závislost.

Před cestou je potřeba nakoupit zásoby, vodu, pivo a trochu drogerie. Prodavač a jeho rodina jsou nesmírně milí, vytahují nám z haldy zboží vše, na co ukážeme, a jako návdavek dostáváme sušenky. Úsměvy a mávání doprovází náš odjez, ale to už z poza volantu slyšíme: Tak to bychom měli a teď jedna specialita. Už jste jedli bagety s kokosem? Jasně, že ne. Ale na odpověď Jirka stejně nečeká a brzdí u velké pekárny, kde jsou hned u ulice ty tajemné bagety narovnané.

 

11

Sladký zázrak

 

Evropani, hned se hrneme k nákupu...“klid, pojďte si dát čaj“, vyzývá Jirka, usedá k dlouhému stolu a nalévá z konvičky do malých šálků silný čaj. Parádní zvyk. Srkáme čaj a pozorujeme cvrkot před pekárnou. Zrovna přijel autobus a z něho vyskakují hladoví pasažéři a také řidič. Ten nemíří za jídlem, ale rovnou k nám, aby s poza stolu vytáhl z kýble tlustou bambusovou trubku. Ne nebude nás mlátit, ale dá si pár šluků. Jde o dýmku, kterou nacpe z boku tabákem a horní konec strká do úst. Vypadá to, jako když polyká krajtu...párkrát bafne, položí „klacek“ zpět do kýble a spěchá za volant, aby dál křižoval vietnamskou krajinu. Stejně, jako my. Kupujeme úžasné housky a už definitivně vyrážíme. Silnice se vine mezi políčky, osadami a v jedné z nich nám oprava silnice vystavuje stopku. Máme sice jeepa a hromady kamení bychom přeskákali, ale hlídač má svou funkci a hrdost. Musíme počkat. Jenže nikdo neví jak dlouho. Hodinu, dvě...trpělivost je na místě. Uchylujeme se do stínu domů podél ulice a netrvá dlouho a majitelé krámku nás zvou dovnitř a jen co dosedáme, už nalévají čaj a fotí svoje nemluvně s „bělochy“. Sice si nerozumíme ani slovo, ale to nevadí, jejich srdečnost je odzbrojující. Jediné, co jim rozumím je, když ukazují prstem do rohu místnosti, kde je asi pět obrovských keramických nádob a v nich zraje domácí kořalka. Mezinárodní gesto „pití panáka“ funguje všude na světě. Zábrana je odstraněna, můžeme jet. Loučíme se s hostiteli a naskakujeme do auta.

 

12

Jste vítáni...

 

Někde cestou k národnímu parku Jirka uhýbá z hlavní silnice a přes říční brod vytlačil auto až na kraj shluku domů. „Tady mám známé, tak se na ně půjdeme podívat.“ To zní dobře! Bohužel jsou všichni na poli, tak se alespoň projdeme mezi domy a poprvé obhlížíme ruční sklizeň rýže. Slušná dřina!

 

13

Cesta do osady

 

14

Sklizeň rýže

 

Na břeh jezera BaBe je to už jen pár desítek kilometrů, ale než se prokoušeme serpentýnami, výjezdy do strmých kopců a přeskáčeme po nekvalitních cestách, trvá to téměř dvě hodiny. Potom, jako když mávneš kouzelným proutkem, vjíždíme na asfaltku. Neklamné znamení, že jsme u největšího přírodního jezera Vietnamu, obklopeného vysokými vápencovými skalami, porostlými tropickým deštným pralesem. Na jeho prozkoumání si vyhrazujeme zítřek, nyní je čas se ubytovat, oddychnout a ochutnat domácí jídlo našich hostitelů. Těmi je rodina šéfa národního parku, která má ve svahu nad jezerem vystavěny hned čtyři domy. Jeden je starého pána a ostatní jeho synů. Rodiny tu drží pospolu, mladí se starají o rodiče a opačně. Je jedno, z jakého jsou etnika, to je pravidlo, tradice a zvlášť zde na venkově. Hostitelská rodina je z etnika Tay, nejpočetnější z množiny všech etnik, kterých je v zemi více jak pět desítek. Tay tu byli již od roku 500 n.l. Pokoje máme orientované na jezero, po jehož březích se mezi vodními buvoly prohání děti s míčem. Zahazujeme bágly na postele a jdeme na prohlídku břehu jezera, odkud je zajímavý pohled na domy z návodní strany. Všechny levitují na kůlech a dvě spodní patra jsou otevřená. Důvodem je občasná velká voda, která domy zaplaví až po podlahu obytné části. Po cestě zpět se necháváme zlákat cedulí KAFÉ a usedáme na zelený plácek s pařezy u malé hospůdky pod silnicí. Srkáme kafe a po očku pozorujeme, že jsme se stali terčem zájmu mladých Vietnamců, kteří právě usedají vedle nás. Jejich hlavním zájmem bylo ulovit fotografii s Jendou. Jeho bílá tvář, vlasy barvy slunce a dva metry je velké lákadlo. Jurský park hadr...

 

15

 

Večeře je opulentní, ke stolu usedáme s hostitelem a na stole se vrší jedno jídlo za druhým. Kromě jiného i skvělý bůček, závitky, bambus a kořalka. Ano, všude přítomná domácí kořalka. Pije se ráno, odpoledne i večer. A u jídla je pravidlo: Dokud jíš, tak piješ. Pro mě „nekořalkáže“ je to hrob. Jen jsme si připili na setkání, už mi domácí zase dolévá, zase a zase...to je formule 1 v chlastu. Holky už odmítají, rukou zakrývají frťana a ukazují že už ne a když tak málo. Ale řekněte vietnamsky málo...tak jsme tomu začali říkat tip-tip. Ujídáme dobroty, já chlastám s chlapama a holky upíjí tip-tip. Jen Jenda se drží stranou, protože je mu mizerně. Už před jídlem to bylo téma. Buď je to rozjetá alergie, nebo nedej Bože C19. Naštěstí byl test negativní. Ale zpět ke stolu. Jídlo je za námi, ale kořalky z kanystru, jako by neubývalo. Velíme k ústupu, tohle bych nemusel přežít.

 

16

 

17

Pohled ze břehu jezera na ubytování

 

 

Den 3. Národní park a jezero Ba Be

Vstáváme pěkně po údernicku! Po rozednění se z obecních amplionů ozývá hlasitá hudba a údolí zaplavuje rázná vietnamština. Ranní zprávy pro všechny, bez výjímky. A jen co ustane naléhavý amplionový hlas a my jen na okamžik zabereme, jsou tu husy. Hejno se v houfu valí na pastvu. No nic, vstáváme, stejně je už sedm a čas snídaně. Dnes to bude poprvé ta správná vietnamská, tedy Pho bo, závitky a nudle, které si stříháme nůžkami. Vydatná snídaně nám musí vydržet dlouho, protože se dnes vydáváme lodí po jezeru, respektive po třech navzájem propojených– Pe Lam, Pe Lu a Pe Leng.

Nasedáme na dlouhou plechovou loď, za jejíž kormidlo se staví náš pan domácí a pomalu vyplouváme na sever až na křížení.

 

18

Lodí je dostatek

 

19

Místní se přesouvají rychle

 

20

Jirka...

 

Tady otáčíme kormidlem doprava a proti proudu míříme k jeskyní Hang Puong. Jeskyně gigantických rozměrů jejíž útroby obývají tisíce netopýrů má i svou novodobou historii, když byla součástí bojů proti francouzským kolonialistům. Elegantně vplouváme ústím jeskyně a v momentě jsme obklopeni obrovskou masou skály. Tohle je opravdu něco! Loďku kotvíme u malého mola a jdeme do středu jeskyně, přes místo, kde nám nad hlavami visí avizovaná hejna netopýrů. Brr, nejsem fajnovka, ale ty zvuky savců nad hlavami jsou děsivé. Kromě nás je v jeskyni i krojovaná skupina Tay, která si k prohlídce vyhrává a rozdává úsměvy na všechny strany. My jsme se mezi tím vyšplhali na nejvyšší bod skalního ostrohu a z úcty hodné výšky hledíme na hladinu řeky, po které zrovna proplouvá skupinka turistů na paddleboardech. Jsou na hladině rozeseti jak vodní vážky a dodávají rozměru jeskyně to správné měřítko. Stálo to za návštěvu.

 

21

Jeskyně Hang Puong

 

Teď zpět na vodní křižovatku a po proudu k místu, odkud půjdeme pěšky k vodopádu Thac Dau Dang. Místu, kde řeka opouští mezi obrovskými balvany jezero. Na zpáteční cestě se ještě krátce stavíme na ostrově k návštěvě buddhistického chámu An Ma a už s větrem v zádech odjíždíme do naší zátoky. Do setmění je ještě daleko, proto se nabízí krátký výlet k nedalekému vodopádu. Bohužel je už schovaný ve stínu okolních skal, takže odvahu se vykoupat má jen Jirka. Prý se chce osprchovat. No já nevím, asi počkám na trochu teplejší vodu v našem ubytování. K jezeru jsme jeli autem a nám tak trochu začíná chybět pohyb. Proto opouštíme náš jeep a půjdeme alespoň pár kilometrů pěšky. Procházíme okolo domů v polích i vesničkou a vidíme z blízka nuzná obydlí, ale i úsměvy a pozdravy.

 

24

 

22

Hesla na každém rohu

 

Cítíme se naprosto bezpečně až do chvíle, než nás dojel Jirka. Jede jako širón a svižnou jízdu obhajuje strachem, že jsme někde uhnuli z trasy. Zmínka o rychlosti je spíš nadsázkou, Jiří jezdí bezpečně a s přehledem. Odpoledne zakončujeme kávou a výhledem na jezero, které se ukládá ke spánku. To se má, mě čeká kořalka... ale i báječná večeře. Dnes jsou kromě jiného i smažené malé krevety z jezera. Zdá se, že mám dnes na rozdíl od domácího formu a kořalka mi nevadí tak, jak jemu. Po včerejšku mu moc nejede, a tak jsem na koni. Žádné tip-tip, pěkně do plných.

 

23

 

 

Den 4. Cesta k vodopádům Ban Gioc

Zase ten rozhlas! Ale dnes se mi ta intonace zdá milejší, jako by žena za mikrofonem vyprávěla pohádku. Blbost, já vím. Snídáme nudle s vajíčkem a pomalu si už zvykáme na netypické snídaně. Jen Barča do jídla sotva vbořila hůlky. Asi jí jako první dostihly žaludeční potíže. Máme sice svoje léky, ale na doporučení domácích polyká jednu pilulku, která prý zaručeně zabere. Je čas loučení, bylo tu krásně.

Přejezd na severozápad do kopcovité provincie Cao Bang hraničící s Čínou, bude očistec, ale soustava vodopádů Ban Gioc-Detian na řece Quay Son by měla stát za to. Jirka kroutí volantem zleva doprava, my se na zadních sedačkách přesýpáme jak jablka v přepravce a už vyhlížíme místo, kde protáhneme svoje těla. Kromě pohledů na malá políčka na stráních pod námi si můžeme i z blízka prohlédnout systém zásobování domů vodou. Podél silnice jsou nad příkopy natažené nekonečné kilometry malých černých PVC trubek, které sbírají vyvěrající vodu z lesů a přivádějí je do domů. Drncačka pokračuje vzhůru, až k deštným pralesům a vyhlídce vysoko nad krajinou. Ale výhledy jsou nám zapovězeny, krajinu zalehla mlha, a tak je jedinou atrakcí mladá čínská „tik-tokařka“. Ta nás nejprve obdarovává kusy třtiny a za odměnu se k nám vine s kamerou.

Pá pá Číno.

 

25

Doplňujeme zásoby

 

26

Čerstvé dračí ovoce u silnice

 

Třetí zastávka je už více zábavná. Stavíme u stánku s dračím ovocem, které nám mladá žena ochotně nakrájí a poučí, jak ho správně konzumovat. Hmm, to je dobrota, kýveme na sebe s Jendou a ústa máme rudá, jako všude přítomné vietnamské vlajky u silnice. Jen holky tuhle možnost ochutnávky exotického ovoce neoceňují, uklízejí se za nejbližší keř a ovoce je to poslední, co by jim udělalo radost. Provincie Cao Bang nás vítá svou typickou krajinou, skalními homolemi, porostlými bujnou vegetací. V kontrastu se žlutými rýžovými poli tvoří nádhernou kompozici, jen škoda, že není dobré světlo na focení.

 

27

 

31

 

Do cíle nám zbývají slabé dvě hodinky a přišlo by nám k chuti něco malého zakousnout. Projíždíme Quang Uyen a Jirka hlásí: Tady je po pravé straně pekárna se sladkostmi a kousek dál mám známé, kteří dělají chutné bagety. Obojí je pravda, ten kluk se fakt vyzná. Postarší pár vítá Jirku s úsměvem na tváři jako by je od posledního setkání nedělily více jak dva roky. Usedáme do plastového zátiší, tak říkám malému stolku a stoličkám z červeného, nebo žlutého plastu, které jsou nezbytnou součástí každého domu. Mezi tím se rozehřívá rozpékací gril, smaží vejce a na majitelích je vidět radost, že nám mohou připravit jídlo. První várka je hotová a paní domu na nás obrací pohled, v jedné ruce housku a v druhé plastovou láhev s červenou omáčkou. Z gest je jasné, na co se ptá. Než se Jirka odtrhne od družného hovoru s domácím, Lenka se aktivně ujímá odpovědi: Jasně, dejte mi tam ten kečup. Kečup? Vždyť je to pálivé chilli! Pozdě. Snad nám neupadne huba. Sedíme u silnice, chroupeme housku, zakusujeme ji sladkým dortem a pozorujeme cvrkot okolo nás. Hned naproti nám je obrovská budova, která se od ostatních domů jasně odlišuje svou upraveností a rozlohou. Je to škola a tohle je pravidlem ve všech městech i vesničkách. Ať jsme kdekoli, vždy je budova školy upravená a v přímém kontrastu s okolní zástavbou. Vedle škol to často bývá i zázemí místního komotétu, které je spolu s budovou školy chloubou komunistické strany. Snědeno, pojeďme dotáhnout cestu k cíli. Silnice se opět zvedá a zatáčka střídá zatáčku. Naštěstí nám v cestě nad únosnou míru nepřekáží nákladní auta, převážející zboží k čínským hranicím, a proto jsme u cíle ještě před západem slunce. Necelé tři stovky kilometrů jsme jeli osm hodin! Krásný čas i světlo na focení. Ubytování počká, jedeme jako první k pagodě Phat Tich Truc Ban Gioc, vzdálené od vodopádů jen několik stovek metrů vzdušnou čarou a z jehož ochozů je krásný pohled na Ban Gioc-Detian. Slunce obarvuje krajinu do rudého hávu a výhled na okolí je fascinující. Bílé peřeje padající vody, zelené skalní homole zahalené v oparu, a to vše v tajemné atmosféře pagody. Jen tak v tichu stojíme, fotíme a užíváme si odměny za dlouhou cestu. Byť klášter působí svým vzhledem tak, že má za sebou dlouhou historii, je tomu ve skutečnosti jinak. Jde prakticky o novostavbu z roku 2014. Možná bylo motivací zatraktivnit místo a také držet krok s Čínou, která na protější straně hranice buduje obrovské dílo. Skála je prošpikována horizontální stezkou, výtahem a dalšími mega stavbami. Den končí a s ním i naše dnešní cestování.

 

28

Pagoda Phat Tich Truc Ban Gioc

 

29

Vodopády Ban Gioc - Detian

 

Do hotelu je to jen kousek. Ubytujeme se, ochutnáme zase další jídlo z nepřeberných variací vietnamské kuchyně a praštíme s sebou do postelí. Časový posun se už pomalu narovnává, ale stále to není on. Hotel z venku vypadá standardně, zapadá do průměru s ostatními, ale stačí vejít dovnitř a je mi jasné, že dnes to nebude žádné Monte Carlo. Obrovská dvou patrová jídelna, naprosto neosobní atmosféra a pusto, prázdno. Spolu s počínající tmou na nás padá splín. To rozchodíme! Házíme bágly na záda a stoupáme po příkrých schodech vzhůru. S Jendou a Barčou máme dohodu, že se ve výběru pokojů střídáme, dnes jsou na tahu mladí. Na nás zbývá tedy „dvojková“ volba. Mladí jsou v malém útulném pokoji a my v ratejně s oknem na chodbu a nefungujícím bojlerem. „Nesestěhujeme se? K nám se vejdete.“ Mladým se nás zželelo a je to fajn nápad. Alespoň bude legrace.

 

30

 

Při cestě pro zavazadla mi jde z pokoje naproti krysa velikosti kočky. Hm, to ostatním raději nebudu vyprávět. Snad si zpravíme chuť jídlem. Zase mimo. To je opravdu bída. Deka jako prase. Krize, která se dostavila dřív, než jsem čekal. Je čas si popovídat s Jirkou, zda není ve hře varianta s větší pohybovou aktivitou. „Jirko, jsme zvyklí okolí místa, kam zavítáme, prochodit. To nám tady zatím chybí.“ Argumentům, které náš parťák slyší rozumí, ale jsme v krajině, která tohle moc „neumí.“ Navíc by to znamenalo zásadně omezit cíle, které jsme chtěli vidět. Ok, to jsou argumenty, kterým rozumím. Od téhle chvíle si do hlavy zasouváme motto: I cesta je cíl.

 

 

Den 5. Vodopády Ban Gioc a přejezd do Bao Lac

Budík nás probírá o hodinu dříve než obvykle. Jednak chceme stihnout prohlídku vodopádů bez lidí a také je před námi předlouhá „přejezdová etapa.“ Chladné ráno s sebou přináší mlžný opar, který se, jak na potvoru usadil nad vodopády. Naštěstí se dřív, než sjedeme ke vstupu mlha zvedá a my se můžeme do syta vynadívat na úchvatné vodní divadlo. Jsme tu úplně sami. Samotný vodopád je 200 metrů široký a voda padá přes tři kaskády do malé vodní hladiny a potom teče dál podél hranic. Obíháme břeh a hledáme to nejvhodnější místo pro focení. Nabízí se i vyjet loďkou pod vodopády, ale to se nám zdá až příliš komerční (možná chybně) a navíc protější čínský břeh je od nás sotva 300 metrů. Žádné Niagáry se tu nekonají.

 

32

Vodopády Ban Gioc z blízka

 

Mysl je nasycena, teď tělo. Snídani si dopřejeme u našich starých známých v Quang Uyen, zopakujeme včerejší lahodnou housku. Manželský pár se okamžitě chopí práce a už to frčí. Mezi tím, než se najíme, pokukujeme po domě a na první pohled mě upoutá pořádek. Srovnané věci v regálech, čisto, řád. To tu nebývá zvykem. Jinak jde o typickou městskou stavbu, pro nás uspořádáním neuchopitelná, ale v souladu s místní kulturou a životem. Přízemí je jedna velká místnost, velikosti čtyř garáží, která slouží jako obývák, krámek, případně kuchyně a místo pro auto současně. Na galerii je už jen malá komůrka na spaní. Auto je tu privilegiem, výsadou a známkou finančního zajištění. Mimochodem, tipněte si, cenu Land Cruiseru, kterým se po Vietnamu proháníme-v přepočtu až 10 miliónu korun! Proto většinou „sdílí“ prostor s majiteli, ale je tu i prozaický důvod, a to nemožnost parkování na ulici.

 

33

Snídaně

 

Snídaně je za námi a hodil by se zákusek. Co takhle dračí ovoce? No jasně, vracíme se stejnou cestou, tak se to přímo nabízí, a navíc si mohou na čerstvém ovoci pochutnat i holky, protože jsou zpět ve formě. Cesta ubíhá úměrně s kvalitou silnic a zatím máme štěstí, že jsme nenarazili na zával, který je tu častým jevem. Po deštích se na vozovku svezou tuny žluté zeminy a je konec. Tady v horách není žádná infrastruktura, aby se dal úsek objet. V reálu to znamená návrat na nejbližší křižovatku a jeli možnost, dostat se do cíle jinou silnicí. Ovšem za cenu mnoha hodin zdržení, ne zřídka i několika dní. Už si zvykáme na všude přítomnou chudobu a obrovské sociální rozdíly, stejně jako na prach a nepořádek. Naopak, zatím ještě čekáme na setkání s etniky, ale to se brzy změní. Nad Tinh Tuc uhýbáme z hlavní silnice a ocitáme se v jiném světě. Civilizace je pryč. Úzká asfaltka křižuje mezi kopci, tu a tam se u ní objevuje stavení a také shluk domů, osada. Tady zastavíme. S mírným ostychem jdeme do míst, kde u chatrčí a domků posedává etnikum ... Muž u stolku nabízí maso z buvola, vedle sedícím ženám, krátící si dlouhou chvíli vyšíváním leží u nohou ošatky s mandarinka a v jejich očích vidíme ostych nebo obavu. Naštěstí s sebou máme Jirku, stačí aby na domorodce promluvil, dětem dal pár mandarinek a už jsou z nás přátelé. V okamžiku jsme obklopení několika desítkami mužů a žen. Ty jsou oděny do pestrých krojů se šátkem na zádech, z kterých vykukují usmolené tváře miminek. Nechají se fotit a pobaveně sledují výsledek mého snažení. Ale něco za něco! Horda mladíků se vrhá na Jendu a potom na holky s kterými se postupně fotí. Výměna rolí, jeden pro druhého jsme za exoty. Přes to, jak těžký život tu mají, nemeškají ani na okamžik a obdarovávají nás balíčkem Com lam, rýží v bambusovém listu. Silný okamžik, pro který se vyplatí vážit tak dlouhou cestu. A jeden postřeh na uzávěr: Zase nikoho nezajímá malý plešatý běloch...ach jo.

 

34

 

35

 

36

 

37

 

38

Závěrečné fotografování

 

Na jednom z mnoha výhledů brzdíme, abychom na krajnici snědli teplou rýži a zapili ji pivem. To je tu docela pitelné a za pár korun.

 

45

 

39

To se neokouká...

 

Druhá a poslední zastávka po cestě je na jistotu. Brzdíme před osamělým dřevěným domem na kůlech, jehož obyvatele Jirka zná. Děti obdarováváme sladkostmi a jsme zváni domů. Do prvního patra typického vietnamského stavení. Přítmí, stopa po kouři, jedna velká místnost se stolem a několik rohoží v rohu. Žena je s dětmi doma sama, muže má na poli, proto se sama ujímá hostitelské role, posazuje nás na lavice a sahá po petce s kořalkou. „Ne děkujeme, nebudeme“ gestikulujeme směrem k ženě. „Snad jí to Jirko neurazí, omluv nás,“ žádáme Jirku o překlad a máme jistotu, že nás zastoupí. Po dvou štamprlích přichází nabídka na přespání, ale i podruhé se omlouváme.

 

40

 

Musíme do Bao Lac, městě na řece Song Gam. To nás vítá trhy v samém centru, od kterého jsme ubytováni jen slabou čtvrt hodinku. Tím pádem je o zábavu postaráno. Procházíme mezi stánky, vybíráme, co bychom spolkli a oči nám padají na závitky. Sem s nimi! Lahoda. V jednom okamžiku narazím na oční kontakt vyděšené tváře. Běloch! Kouká na nás, jako na zjevení. No, moc nás tu není, to je pravda. A do bílé party zapadá ještě manželská dvojice z Aljašky, která Vietnamem brázdí na motorce dva měsíce. No nevím, gesto ženy, která si ukazuje na zadek je dost výmluvné. Zpět přicházíme už za tmy a rovnou míříme do plechové kolny přes silnici na večeři. Zase Jirkův kámoš. Ovšem vaří skvostně! Za odměnu se smí vyfotit s naší basketbalovou hvězdou. Borec mu sahá pod prsa. A nesmím opomenout kořalku. Chlápek je dost kreativní a v pěti litrových sklenicích maceruje od hada, přes ještěrku až po něco neškodně zeleného. Dnes poprvé usínám dlouho po ulehnutí. Čas jsem už srovnal, a tak se převaluji ze strany na stranu. Na rozdíl od Jendy, ten spí v autě přes den i v noci na plné koupe. Asi tu chytil spavou nemoc.

 

41

Civilizace

 

42

Společná večeře

 

43

Jakou kořalku je libo?

 

44

 

 

Den 6. Cesta na severní cíp země, Meo Vac

V plechové jídelně naproti hotelu posnídáme Pho, Jenda se vyfotí s prodavačkou a pokračujeme ve spanilé jízdě. Dnes chceme dojet do autonomní oblasti Meo Vac, ve které žijí Hmongové. Území tvořící jakýsi pomyslný trojúhelník vybíhající do Číny. Po cestě nakupujeme sladkosti, které rozdáme dětem v horské oblasti, kde bychom rádi opět nahlédli pod pokličku života Hmongů. První příležitost máme po hodině jízdy na sever, u chatrče sedí na zemi starší žena a okolo ní se batolí tři nemluvňata. Další kontakt s bídou a chudobou. Náš jeep jede spolehlivě a zatím neměl moc příležitostí nám ukázat své přednosti, což se dnes mění. Poslední kilometry do Meo Vac vedou prašnou cestou vylámanou ve skále. Poctivé rallye.

 

46

Cestou, necestou...

 

Ve městě si dopřáváme krátkou zastávku na kávu a bagetu. Z malého bistra se k nám hned hrne sotva deseti letý chlapec a uklízí nás ke stolkům. Na první pohled je vidět, že je rozený obchodník. S úsměvem a obrovským zápalem se ujímá naší objednávky a nás to hrozně baví. Klukovi musíme dát nějaké zpropitné. Míříme do nadmořské výšky 1.700 metrů, ve které je další záchytný bod cesty-Dong Van. Ale nebudeme se držet hlavní silnice a zabočíme hlouběji do vnitrozemí. Hornatá krajina, planiny a stráně plné obrovských balvanů, to jsou podmínky, z kterých musí etnika doslova vydupat vše, co je možné. Osazují každou volnou půdu mezi kameny a nemusím ani zdůrazňovat, jak obrovská to je dřina. A aby využili vše, co mají k dispozici na sto procent, po sklizni osazují políčka květinami, které následné osídlí „kočovní“ včelaři. Ve více přístupných místech, kam se dostanou vietnamští turisté z měst, nesou květinová políčka další užitek. Tím je zpeněžení touhy Vietnamců se vyfotit uprostřed květin. V období květu se pořádají zájezdy z měst za lovem fotografií, a to je okamžik, kdy zemědělci vybírají u políček vstupné, a navíc prodají buď nějaké svoje zboží, nebo jídlo. My po fotografii netoužíme a bereme raději za vděk skutečnému životu, který je tu všude okolo nás. Třeba tady, uprostřed „ničeho“ je pár domů a před nimi skupinka žen. Využíváme Jirkovi znalosti prostředí a s plnými kapsami sladkostí jdeme směrem k ženám. Jsou oblečeny v pestrých krojích, které ovšem na sobě nemají pro parádu, nýbrž jsou přirozenou součástí jejich života. Tohle nevyfotit by byl hřích. Posunky se tedy ptám hloučku žen, zda mohu pořídit snímek a dostávám nesmělé svolení. V tom okamžiku se na jejich tváři objevuje úsměv plný zlata. Zjistit motivaci, proč mají muži i ženy rády zlato na zubech není lehké. Prý jsou to tyto důvody: Projev bohatství, krásy a znak vdané ženy. Jenže i zde platí pořekadlo: Není všechno zlato, co se třpytí. Mnohdy je zlato nahrazováno levnými slitinami. Dostali jsme důvěru a muž stojící opodál nás pouští do svého příbytku. Kamenný domek se sešlapanou půdou na podlaze, otevřeným ohništěm a rohožemi. Ta tíseň snad ani nejde přenést na papír.

 

47

 

48

 

49

 

50

Vnitřek domu

 

51

 

Auto si dál klestí cestu serpentýnami až do chvíle, než nám prašnou silnici přehradí náklaďák, nad jehož motorem se sklání několik mužů. „Tak jsme dojeli, jen doufejme, že to rychle opraví“, komentuje suše situaci Jiří a jde na obhlídku. „Jo bude to dobrý tak, než to opraví, pojďte se podívat na včelaře.“ Hned vedle silnice je rozkvetlé pole, poseté malými úly, u kterých se v plátěném přístřešku zabydlel včelař. Bude tu tak dlouho, než bude moci stočit med. Třeba i dva měsíce.

 

52

Políčko se včelami

 

Následující dvě noci strávíme několik kilometrů nad Dong Van, u rušné křižovatky v překvapivě luxusním ubytování. Do setmění je ještě daleko, tím se nám otvírá možnost zajet na nedalekou vyhlídku. Stačí popojít pár set metrů podél rýžových políček a v okamžiku se před námi otvírá nádherné panorama s pravidelnými skalními kužely ponořenými do oparu. Vypadají jako dračí zuby. Při zpáteční cestě odbočujeme z hlavní silnice a sjíždíme do malé osady, na jejímž okraji je škola. Asi dvě desítky malých školáků visí očima na svém učiteli a opakují slova napsaná na tabuli. Za to si zaslouží bonbóny, ale ty předáme školníkovi, abychom nenarušovali výuku. Zajímá nás, jak je to s učiteli. To se opravdu dobrovolně přihlásí k místu v téhle pustině? „Kde pak, mají prakticky jen dvě možnosti. Buď mají známé na správných místech a dostanou se do větších měst, nebo ne a obdrží umístěnku.“ To nezní příliš lákavě...

 

53

Škola

 

Opouštíme školu a mezi políčky a domky kličkujeme na malou planinu před dům, který se na první pohled odlišuje od ostatních. Dřevěná stavba s prvky čínské architektury a vnitřním rozlehlým dvorem obýval hmonský král. Nyní zde bydlí jeho potomek, stéle požívající mezi etnikem úctu. Bohužel jsme asi šedesáti letého muže, žijícího s pěti ženami nezastihli doma. Velká škoda. „A když už jsme tady, vezmu vás až na samotné hranice s Čínou“, vymýšlí Jirka poslední dnešní skopičinu. A opravdu, čumák auta máme sotva pár stovek metrů od čáry. Ovšem jen na okamžik. V tu ránu je u nás voják na skútru a nic nenechává náhodě. Koukejte odjet! Tak jo, jedeme do hotelu. Stále používám sloho hotel, ale správně by to mělo být-guesthouse, vlastně je to jedno. Poprvé od příjezdu si na večeři navlíkáme dlouhé kalhoty a mikiny. Jsme v horách a na teplotě to je znát. I večer. Uléháme pod tenké deky, zabaleni jako mumie a v záloze ještě jednu vrstvu oblečení. V chladnu se spí parádně, ale jen do čtvrté ranní. V tuhle nekřesťanskou hodinu se žezla chápe kohout zavřený v kleci pod našimi okny a začíná serenáda. „Ty vole, já ho zabiju“ chápe se iniciativy Jenda a na nebohého kohouta letí nejprve kartáček na zuby a potom několik mandarinek. Všechno marné. Ještě že máme sluchátka a špunty do uší.

 

55

 

 56

 

54

 

 

Den 7. Nejsevernější výběžek Vietnamu


No to je ráno. Hajzl jeden, doufám že dnes skončí na talíři, ale my u toho nebudeme. Před sebou máme dva cíle, nejsevernější bod země a smaragdovou řeku. Ha Gaing je jedna z nejkrásnějších provincií s úchvatnými horskými scenériemi obývaná menšinami Lo Lo a Mong. K vyhlídce nazvané Vlajková věž Lung Cu vede obvyklá klikatice, která z čista, jasna vyústí ve čtyř proudou dálnici délky sotva tři kilometry, aby poté skončila obvyklou silničkou. Tady si dali soudruzi záležet! K vyhlídce vede kamenné schodiště, které je i teď dopoledne plné Vietnamců, jejichž většina má na těle oblečené rudé triko s obrovskou žlutou hvězdou na hrudi. Nahoře se fotí se vším a se všemi. Na vrcholku 33 metrů vysoké věže je vietnamská vlajka s plochou 54 m2, což má připomínat množství vietnamských etnik. Je to paradox, vždyť to není tak dlouho, co se komunistická strana snažila o asimilaci, což by v praxi znamenalo jejich úplný zánik.

 

57

Ohromující příjezd

 

58

Focení, focení, focení...

 

Druhý cíl, Smaragrová řeka Song Ngo Gue je spojený s krátkým trekem. Hurá! Autem dojedeme ke vstupu na stezku, která přechází z části nad řekou, aby pak zapadla za skalnatý masiv a vyústila zase u hlavní silnice. Tam už na nás bude čekat Jirka. „Nechcete odvést na skútrech?“ nabízí mladá žena u vstupu a rukou ukazuje na několik zaparkovaných strojů i s řidiči. „No ty jsi se holka zbláznila. Tohle si naopak chceme vychutnat“, říkáme si jen tak mezi sebou a jí s úsměvem děkujeme. Asi nechápe, proč jdeme pěšky. Holt běloši...Po chvíli chůze po betonovém chodníčku se nám na krátkou chvilku zjevuje dole v kaňonu modrá řeka, ale na výhledy si musíme počkat. Uhýbáme za skálu a jsme opět uprostřed zeleně, úplně sami, jen občas uhýbáme skútrům. Obdělaná políčka, tu a tam obrovské rostliny konopí (na léky) a také malá škola. Její zdi jsou polepeny čerstvými kresbami dětí, naklizeno a vlajky na žerdi. Přijíždí nějaká kontrola, nebo delegace. Hallo, zdraví nás ze sedel svých skútrů. To jsou paradoxy. U konce stezky nám letí naproti Jirkův dron, kontrola počtu a zdraví proběhla, přežili jsme to. Je čas na kafe a kde jinde než u našeho milého hocha v Meo Vac.

 

59

 

60

Konec treku s pohledem do údolí

 

61

Smaragdová řeka

 

Na zpáteční cestě se nám otvírají ony slibované výhledy na řeku, přičemž ten nejkrásnější, z terasy hospody, je zpoplatněný. Dnes jsme se trochu protáhli, jsme spokojeni a těšíme se na večeři. Budou smažené závitky. Ty milujeme. A je to vidět na rychlosti, s kterou dobrota mizí z talíře. „Můžeme si prosím objednat ještě jednu porci?“ míříme otázkou na Jirku a kuchaře. Bohužel to nejde, je navařeno jen tohle, do zásoby se nevaří, což chápeme, protože jsme tu jediní hosté. Jenže to by nebyli pohostinní Vietnamci, aby se s námi nerozdělili. Personál nám pokládá na stůl svojí porci. Jsme odzbrojeni jejich povahou. Poučeni včerejší zkušeností uléháme do prochladlého pokoje a špunty máme hned u hlavy. Naivně doufáme, že nás ranní budíček mine. Neminul! Ke kohoutovi se přidal pes.

 

 

Den 8. Cesta...

Dnes bude transitní den, musíme se přemístit co nejblíže k Jirkově domovu a na další den zbytek cest dorazit. Čeká nás 140 km klesání a stoupání plné zatáček, taková horská dráha končící v Há Giang. Jirka točí volantem tam a zpět, před zatáčkami výstražně troubí, aby předešel střetu s protijedoucím autem, nebo motorkou. A to je na tomto úseku dost důležité, protože jedeme trasou, po které se proti nám táhne doslova had skútrů s mladými turisty. Všichni si v Há Giang půjčí skútry a vydávají se na několik dní na sever. Buď jedou na vlastní pěst, nebo vytvoří skupinku s průvodcem, který jede na začátku „vláčku“ s vlajkou za sedlem. Ti, kteří se necítí na silniční slalom si ke skútru pronajmou i řidiče a cestu si projedou jako spolujezdci. Tahle poslední varianta mi přijde při znalosti silnic a způsobu jízdy Vietnamců ta nejbezpečnější. Myslím, že si nikdo z motocyklistů neuvědomuje, jak obrovský by to byl průšvih, kdyby se jim zda, v horách něco přihodilo. Dostat se dolů alespoň k nějaké péči může trvat den, a to nemluvím o vzdálenosti do Hanoje. Druhou věcí je úhrada za ošetření, spoléhat se na pojištění se nemusí vyplatit. Druhým nebezpečím v horských terénech jsou ve většině přetížená nákladní auta. Do kopců jedou krokem, a to samé dolů, přičemž chlazení brzd obstarávají trubičky s vodou, směřující jako pavoučí nohy k jednotlivým kolům. Dole pod kopcem řidič naplní barel s vodou, kterou potom po troškách pouští na rozžhavené ráfky kol. Důvtip, který asi funguje. Na vyhlídce Tam Son se loučíme s horami a k cíli zbývává už jen nudná cesta rovinatou krajinou do města Xuan Hoa.

 

62

Vyhlídka v Tam Son

 

Místa, kde se kříží dvě hlavní silnice a odkud vyráží zboží na sever země. Díky cestě bez komplikací a zdržení si můžeme ještě před ubytováním udělat malý výlet nad město, směrem na severovýchod, kde by měly být krásné výhledy po okolí. Směr je dobrý, stejně, jako myšlenka, ale co neklaplo je silnice. Ta po pár kilometrech mizí a my se pomalou jízdou prokousáváme staveniště. Oprava je grandiózní, náklaďáky, bagry, dělníci a všude přítomný prach. Ti kluci, co tu pracují mají opravdu mizerné pracovní podmínky a zázemí, nad kterým zůstává rozum stát. Z barevných plachet a plechů se postavili provizorní přístřeší, kde zůstanou až do úplného dokončení díla. Kličkujeme mezi náklaďáky, dírami a bagrem. Tohle nemá cenu, otáčíme a vracíme se zpět.

 

63

 

My můžeme, ale ostatní řidiči, nebo autobusy musí tuhle cestu prostě dát. Teď za sucha je to relativně pohoda, ale s deštěm se prach mění v bláto a začíná pořádné tóčo. Zejména řidiči autobusů si silnic užívají do syta. Jejich „stroje“ jsou naloženy vším možným, od zásob potravin, přes různý materiál, až třeba po hejno hus. Jen pasažérů je vždy dopředu jasný počet. Co sedačka, to člověk, víc ani noha.

Horko a prach není moc dobrá kombinace, už abychom byli pod sprchou. Hotel patří k vietnamské klasice-úzká vysoká nudle a v přízemí vjezd pro auta. Náš široký „Laňdák“ to má tak akorát. Čumák auta lepíme na stolek, který rozděluje stání pro auto a „obývák“. „Co kdybychom se ještě před sprchou prošli po okolí?“ navrhuji partičce a spolu s Jirkou jdeme na obhlídku přilehlých ulic. Při přecházení rušné ulice přichází na řadu instruktáž bezpečného pohybu: Půjdete za mnou, schováni v řadě. Jděte pomalu, oni vás objedou. Jemu se to řekne, ale ten pocit, když okolo vát „teče“ doprava je pro nás Evropany nezvyklý. A to ještě nejsme v Hanoji! Při cestě na trh nás zdraví školáci, ostatně hallo, slyšíme od prvního dne, ale dnes se s námi poprvé někdo pouští do řeči. Mladá maminka za sebou smýká syna, aby ho donutila ke konverzaci. Pár obvyklých frází oba zvládají a je na nich vidět, jak moc jsou pyšni na to, že si s námi mohli anglicky popovídat.

 

64

Hotel

 

65

Lanďáček je v pokojíčku

 

66

Tržiště

 

Vedle hotelu jsou nalepené další domy s prodejnami nebo jídlem. To je případ i našeho souseda z pravé strany, ten je přes den učitelem a odpoledne se ženou provozují malou jídelnu. V přední části domu je kuchyně a za ní už jen malá místnost na spaní. Jeho nuzné životní podmínky jsou tak v přímém kontrastu s hotelem. Utratíme tedy u něj nějaké tisíce za jídlo. Dnes jsme si objednali kachnu. Máme sice pochybnosti, zda jí ve čtyřech zdoláme, ale jsme Jirkou uklidněni, že to bude v pohodě. „Žena jí sní sama.“ Pravdou je, že naše představy kontinentální kachny se sladko-kyselou omáčkou se zásadně liší od reality. Tohle je spíše atletka než vykrmený pták. Trochu s stydíme, že po nás zbývá halda kostí, protože tady se kromě velkých kloubů jí všechno. Snad nám tu neuctivost odpustí.

 

67

Parádní večeře u pana učitele

 

 

Den 8. Cesta zpět do Thai Nguyen

Po vydatné snídani u pana učitele vyklízíme pokoje, připraveni na poslední díl naší cesty. Za okny vozu se míhá krajina a my jen tak klábosíme. Kromě Jendy a Barči, ty zase spí. A jsme „doma.“ Lanďákem projíždíme bránou a uznale plechového dělníka poplácáváme po blatnících. Parádně to odpracoval, teď má nárok na myčku a odpočinek. Stejně, jako my. Jen s tím rozdílem, že my nepůjdeme do myčky, ale ke kadeřníkovi. Za babku si holky s Jendou nechají umýt vlasy a trochu se po dají dohromady. Na mě prostovlasého hocha zbyde jen pivo...

 

68

 

69

Rozmazlování

 

Po skvělé večeři, mimochodem křepelky jsem neměl ani nepamatuji, probíráme na terase uplynulé dny a plánujeme zítřejší Hanoj. Nálada je uvolněná, všichni jsme v pořádku, až do okamžiku někdo z nás, asi Barča, pronikavě zařve. Stonoha! Prcháme do domu jak stádo srnek před myslivcem. To je ta mrcha, o které nám Jiří vyprávěl první večer. Nechat se kousnout teď před odletem nechce nikdo z nás. Jen hostitel zachovává klid a zručnými pohyby chytá stonohu mezi jídelní hůlky. A co s ní? Šup do domácí kořalky. Tam se bude nějaký čas macerovat a potom výluh poslouží jako mazání na různé odřeniny a škrábance.

 

70

Stonoha

 

To byl šok, panáka na uklidněnou a rychle do postelí. Venku je dobrých 25 °C a my máme zavřená okna. Důvod je nasnadě...Ale to tu chcípneme. S Lenkou si měníme místa na posteli, já jdu k oknu, ona ke stěně. Pootvírám okno a budu doufat, že po mě nic nepoleze.

 

 

Den 9. Hanoj

Poslední ráno ve Vietnamu je ve znamení balení. Okolo oběda odjedeme do Hanoje, kde strávíme zbylý čas do odletu. Chceme navštívit staré město a samozřejmě nakoupit dárky a oblečení. Konec, konců, kde jinde narvat zavazadla hadrama než ve Vietnamu. My s Jendou máme v merku nějaké outdoorové oblečení z „noční směny“ a holky to nechávají na freestyle. V taškách nám mizí oblečení, boty a také balíčky s čajem. Ovšem ty se stávají středo bodem ranní nervozity. Lenka podléhá stihomamu ukrytých drog a čaj vyhazuje na stůl. Ono to nějak dopadne...

 

71

Pouliční prodejci

 

Prvním zastavením je vesnice Bát Trang, 10 km jihovýchodně od Hanoje, jenž je vyhlášená díky unikátní výrobě porcelánu a keramiky. Informace, pod kterou si lze představit cokoli, ale skutečnost předčí očekávání. Doslova záplava ručně vyráběné keramiky všech tvarů, barev a cen. Ulice praskají ve švech, po stranách kamenné obchody, pouliční stánky s jídlem a charakteristické „švitoření“. „To chce kafe a plán“, vyhodnocujeme situaci a usedáme na balkón jedné z kaváren. „Teď se mrkneme do jedné tržnice, potom zaplujeme mezi uličky a zkusíme mrknout na nějakou manufakturu,“ instruuje nás Jiří a usrkává čaj. Tržnice je fakt hustá. Milión věcí ve stovkách obchůdků. Prvních pár minut se snažím rozeznávat zboží a kontrolovat ceny, ovšem jen do času...to se nedá. Rezignuji a stává se ze mne jen doprovod. Pár keramických maličkostí máme v batohu, a to, jak se vyrábí teď uvidíme. Hned za rohem je malá dílna, kde několik mužů pracuje na chloubě Bát Trang, vysokých barevných vázách. Titěrná práce na zdobné keramice si zaslouží úctu.

 

72

Výsledek titěrné práce

 

V jedné z uliček Jiří narazil na dům svých známých, krásný objekt s koloniální architekturou a rozlehlým dvorem. Jako lousknutím prstů se ocitáme v jiném světě. Starší manželský pár nás zve domů, usazuje ke stolu, kde se v okamžiku objevuje čaj a kousky dračího ovoce. Mezi tím, co si staří známí povídají, co je potkalo v době covidu, my máme čas nasát atmosféru a porozhlédnout se po interiéru haly, kde sedíme. Na podlaze patchwork, dřevěný zdobný strop a monumentální oltář. Tohle je další silný okamžik, který nám přišel do cesty, tak nějak náhodou. Atmosféra, srdečnost a autenticita. Loučíme se s hostiteli, tohle mi zůstane navždy v paměti.

 

73

Vtažení do skutečného života

 

Staré město, klenot Hanoje. Kličkujeme uličkami v zatím klidné metropoli, je hodina po poledni a život se teprve pomalu probouzí. Je čas si udělat radost. Stojíme před domem velikosti obchodního domu, jenž je doslova našlapán obchody s oblečením. Ale tak, že se v uličkách sotva projde. Hadry kam se podíváš. Tak to není nic pro nás, velíme k ústupu. Raději si dáme něco na zub a zaskočíme na jednu ze zásadních památek města-most Long Bien, původně známý pod jménem Paul-Doumer Bridge. Jeho železná konstrukce spojuje oba břehy Rudé řeky a komu by připadala vizuálně nápadná, tak Bingo-autorem je Gustav Eiffel. Most hrál v historii zásadní roly díky své strategické funkci, jako spojnice mezi Hanojí a severovýchodem země. Dnes se po něm prohání kromě vlaků pouze skútry a je Vietnamci vnímám jako symbol odporu proti Američanům.

 

74

Long Bien

 

75

 

To, co bychom rozhodně neměli minout je atrakce zvaná Bảng giờ tàu. Ulice v centru města, kudy v pravidelných časech projíždí mezi bloky domů vlaková souprava. Velké lákadlo, které s sebou pochopitelně přineslo i obrovský zájem turistů, dychtících po fotografii železného kolosu v těsném sevření domů. A právě obava o případné neštěstí přivedla úřady k rozhodnutí uzavřít ulici turistům. To pochopitelně s nelibostí nesli majitelé kaváren a obchůdků ve „vlakové ulici.“ Marně, živnosti museli zavřít. I když nějaká ta cesta, jak opatření obejít se vždy najde. O tom se přesvědčujeme i my na vlastní kůži. Stojíme u zábrany na jedné z křižovatek, fotíme opuštěnou ulici s kolejemi a ani nezkoušíme přemlouvat ostrahu, aby nás pustila dál. Nedá se nic dělat. Ale v okamžiku, kdy se chystáme k odchodu zachycujeme periferně muže, pohybujícího se za zábranou, jenž nás gesty žene za roh. Tam se protahujeme přes obchod a zázemí, abychom se rázem objevili na terase kavárny, asi deset metrů od zátarasu a ostrahy. No vida! U piva vyčkáváme na setmění, které brzy rozříznou světla vlaku. Hukot a tlaková vlna nás upozorňuje na to, že nepůjde tak úplně o turistickou lokálku. Úzkou zástavbou okolo nás projíždí vlak na můj vkus dost vysokou rychlostí. Odškrtnuto.

 

76

Vlak hodně na těsno

 

77

Bia Hoi corner

 

Vracíme se zpět uličkami Staré čtvrti a ocitáme se v jiném světě. Poloprázdné uličky jsou zapomenuty, prodíráme se davem lidí a vše vrcholí na Bia Hoi corner. Místě s největší koncentrací hospod, barů a jídelen. Tep velkoměsta je tady! Tisíce plastových židliček zasedli turisté a oddávají se slasti jídla a alkoholu. Ty se mají...my se jdeme ještě „vyklusat“ na pěší zónu u jezera Ho Hoan Kiem a vracíme se zpět k autům. Odlet se blíží. Na parkovišti před odletovou halou dobalujeme zavazadla a Lenka svoluje s odvozem čaje. Toho se chytá Jirka a do tmy a lehkého napětí posílá větu: A bacha na ten čaj, dost mi na tom záleží. Jen dráždi hada bosou nohou!

Tady by náš cestopis mohl skončit, kdyby se linka příběhu okolo čajů nezašmodrchala. Jsme odbaveni a jdeme k letadlům přes celního úředníka. Scan pasu, letenky a stop! Lenku nepouští dál a vrací nás na kontrolu zavazadel. A je to tady, byly tam fakt drogy. Po pravdě řečeno, do smíchu nám není. Na drogy nevěříme, ale tyhle komplikace nejsou příjemné. Zapalovač! „Ty máš v zavazadle zapalovač?“ Otáčíme pohledy na vystrašenou Lenku, ale už s úsměvem na tváři. Můžeme letět domů. Střih-letiště Václava Havla. U východu nás zastavují celníci: Máte něco k proclení?

Už abychom byli doma!

78

Díky, byla to jízda!!!