Dračí Zátoka - VietnamTravel

 

Západ slunce nad přístavem Bai Bay.

 

Dračí zátoka, aneb Halong Bay je jedinou lokalitou v celém Vietnamu, která je zapsána pod ochranu kulturního a přírodního děditství UNESCO.

Místní legenda praví o nebeském drakovi a jeho dětech, které si na pomoc přizval císař, jenž potřeboval zastavit invazi cizích vojáků. Drak spolu se svými potomky vyplivl velkou spoustu perel, z nichž vznikly ostrovy a ostrá skalistka, která se postavila do cesty nepřátelských flotil. Vítězní draci se svým výtvorem natolik nadchli, že se rozhodli zde zůstat, čímž dali celému místu jméno Ha Long (sestupující drak).

 

Dračí zátoka.

 

Skutečnost je ovšem taková, že celá oblast byla tvořena mocnými vrstvami vápenců prvohorního moře. Po dlouhé věky byly tyto vápence po ústupu moře vystaveny monzunovým dešťům. Vytvářely se rýhy a zářezy, až se jednotlivé vrstvy vápenců rozpadaly na menší kuželovité kopce. Vznikl zde tak tropický kras, který není zdaleka na světě jedinečný. Podobný se vyskytuje u čínského Guilinu a v thajské zátoce Phang Nga. Nikde jinde však nedosahuje takové rozlohy a počtu ostrovů. Na rozloze více jak 1500 kilometrů čtverečních se nachází téměř na 4000 ostrovů, ostrůvků a skalisek, z čehož v samotné zátoce Halong Bay jsou jich necelé 2000. Většina z nich je dodneška neprozkoumána, a na mnohé z nich doposud nevstoupila lidská noha. Díky jejich izolaci je více než pravděpodobné, že se zde mohou vyskytovat mnohé endemické druhy. Především z řádu rostlin a hmyzu. Dále jsou zde pak dosud neobjevené a neprozkoumané krasové jeskyně. Z těch prozkoumaných je jich na dvacet zpřístupněno veřejnosti. Asi nejznámější jeskyní je Hang Dau Go (Jekyně dřevěných kůlů), k níž se později vrátíme trochu podrobněji.

 

Jeskyně Hang Dau Go.

 

Všechny tyhle otazníky dávají dračí zátoce tak trochu magické a dobrodružné kouzlo.

Tím však až na dvě vyjímky dobrodružství končí. První vyjímkou je počasí. Navštívil jsem zátoku již potřetí, a pokaždé zde bylo počasí diametrálně odlišné. První moje návštěva byla v únoru, a to zde panovalo počasí do kterého by člověk ani psa nevyhnal. Teplota kolem 14C, vítr a déšť. Po většinu cesty byly ostrovy zahalené v mlze. Spíše se jednalo o výlet "za trest" než o romantickou plavbu. Podruhé jsem zátoku navštívil v červenci, kdy počasí bylo pravý opak. Rtuť teploměru na lodi se vyšplhala přes 45C ve stínu. Moje poslední návštěva před pár dny (září) byla naprosto ideální. Něco málo přes 30C, s teplotou moře přibližně stejnou jako vzduch. Druhou vyjímkou jsou místní překupníci a naháněči, ke kterým se později také dostaneme.

 

Pohled na Halong.

 

Po příjezdu na návštěvníky čeká realita. Ta má bohužel s romantikou pramálo společného. Celá zátoka je jednou z nejprůmyslovějších částí celého Vietnamu. Všudypřítomné fabriky na zracování vápence společně s uhelnými doly, navodí dostatečný pocit rozčarování. Pohled na přístav Cai Lan ve městě Halong kam vede hlavní lodní trasa po níž připlouvají velké nákladní lodě, musí dorazit naprosto každého. Ropné skvrny, odpadky, zrezivělé staré odstavené lodě a pod. Většina turistů však nic z toho neuvidí, protože se jednoduše do těchto míst vůbec nedostane.

 

Pohled na Halong z mostu.

 

Cestovní agentury vás zavezou z Hanoe přímo do malého přístavu Bai Chay, který je na samém začátku zátoky vzdáleném cca 2km od centra. Bai Chay je z převážné většiny hotelovým komlexem. Nic jiného vyjma restaurací a pár obchůdků se suvenýry zde nehledejte. Opravdu nic jiného zde není. Dokonce ani pláž. Respektive jedna tam je, ale snad jedině sebevrah by jí dobrovolně navštívil. Nutností k relaxaci na pláži jsou pořádné pracovní boty a lopata. Lopata proto, aby jste si proházeli cestu k vodě.

 

Jediná pláž.

 

A ještě jednou.

 

Po příjezdu do přístavu si všichni návštěvníci během pár minut nastoupí do jedné z několika desítek turistických džunek. Na výběr má každý ze tří možností. Tou první je čtyřhodinový, nebo dvoudení výlet. Poslední možností je třídení trip (s jedním dnem na ostrově CatBa).  Při příjezdu zpět do přístavu na návštěvníky čeká nedočkavý naklimatizovaný autobus, který teměř okamžitě zátoku opuští zpátky směr Hanoi.

 

Pohled z Bai Chay na záocenskou loď při západu slunce.

Odliv je zde dobrých padesát metrů.

 

My jsme se do zátoky vydali na motocyklech po vlastní ose. Náš plán byl jasný. Nalodit se i s motorkami, a přeplout na ostrov CatBa. Ostrov jsme chtěli projet, a následně pokračovat dalším trajektem do přístavního města Hai Phong. Věděl jsem, že lodě vyjíždí v jednu hodinu odpoledne. Co jsem ale netušil bylo to, že v jednu hodinu jede první a zároveň i poslední loď. Nicmeně díky provozu jsme dorazili s menším zpožděním v půl třetí odpoledne. Tím jsme si nevědomky zadělali na první problém, i když to tak na první pohled nevypadalo. Podařilo se nám hned po příjezdu domluvit cenu a následně i zakoupit lístky na druhý den. Abych to upřesnil, cena na CatBa je pevně daná, ale cena za motorku se domlouvá přímo s kapitánem. Je to celkém logické, protože mnoho turistů na ostrov svým motocyklem necestuje. Domorodci využívají svůj trajekt vzdálený několik kilometrů od Bai Chay. Měli jsme tedy celé odpoledne dostatek času na prohlídku zátoky. Ubytovali jsme se, a vyjeli směr pláž. Projeli jsme jak celý Bai Chay, tak i samotný Halong, na který se nedostanete jinak, než přejetím mostu přes moře. Jeho délku jsem neměřil, ale po DaNang se jedná o druhý nejdelší most přes který jsem ve Vietnamu jel. Pláž jsme ovšem nenašli. I když jsme se několikrát ptali, vždy nás každý pouze nasměroval k moři. Jak vypadalo pobřeží jsem popisoval o pár řádků výše. Po hodině jsme rezignovali, a vrátili se zpátky na hotel. Zašli jsme do jedné z uliček, kde jsme si objednali pivo. Ve Vietnamu se točené pivo podává v plastových 1,5l odměrkách. Cena za jednu odměrku se pohybuje kolem 12-15 korun. Jaké bylo moje překvapení, když po mě chtěl personál 50 Kč. Když jsem onomu pánovi vysvětlil jak se věci mají, hned byla cena o poznání lepší - 25Kč. Chudáci dva postarší Kanaďani, který seděli vedle nás. Nejenom že neměli šanci anglicky si objednat pivo, ale s největší pravděpodobností zaplatili i naší slevu. To byli také jediný dva bílý co jsme v Halong potkali. Abych byl přesný, potkali jsme ještě dva (kluka a holku), který přijeli na kolech. Kola měli prehystorická s dynamem, což vypadalo dosti úsměvně. Navíc každé z kol mělo za sebou připojený vozík. Vezli toho tak na dva roky. Kam jeli nevím, ale nechtěl bych být v jejich kůži ani na pět minut.

 

Most spojující Bai Chay s Halong.

 

Druhý den v jedenáct dopoledne jsme jeli do přístavu, kde už byl i náš prodavač lístků ze včerejšího odpoledne. Blížila se jedna hodina odpolední a pomalu začínaly najíždět autobusy s turisty. Zavládl zmatek. Najednou plno lidí, které si mezi sebou přehazovali manažeři (tak si říkají) jako horký brambor. Jednou máte toho s kloboučkem, podruhé s kšiltovkou apod. Byli jsme vyzváni, abychom se zařadili i s motorkami k jednomu s terminálů. Ještě mě onen prodavač stihl říci, že za 15 minut nastoupíme do lodě, na kterou mi projistotu i ukázal. Aby to celé důstojně zakončil, došel se mnou zakoupit lísky do jeskyně. To bylo naposledy co jsme ho viděli. Nejspíše nastoupil na jednu z lodí a odjel. Během dvaceti minut byli všichni na lodích, jenom mi dva jsme opět stáli na prázdném molu. Paní u turniketů mě ujistila, že nepojedeme. O čemž mě přesvědčil i kapitán, který šel náhodně kolem. Důvod byl prostý. Policie zakázala na ostrov CatBa vozit turisty s vlastními dopravními prostředky. Ti dva na kolech ale mohli. Nedovedu si vysvětlit proč tomu tak je, ale při mé první návštěvě jsem na ostrov s motorkou normálně mohl. Asi vietnamské zákony. Mění se rychlostí větru. Věc která je dnes bez problémů možná, je zítra absolutně nemožná a obráceně. Nikdo nic nevysvětlí, prostě Vietnam. Příkladů mohu přidat nepočítaně. Od prodlužování víz počínaje a Hot Chi Minh mauzoleum konče.

Nezbylo nám nic jiného, než se dívat na odplouvající lodě.

Okamžitě jsme jeli zpátky na hotel, kde jsem se pokoušel sehnat kontakt na onoho prodavače. To se nakonec nepodařilo, ale přijela za něj alespoň náhrada v podobě slečny v sedmém měsíci těhotenství. S tou jsme se již také znali z předchozího odpolene. Byla v přístavu právě s oním mužem. Hodně důrazně jsem jí vysvětlil jak se věci mají. Něco v tom smyslu jako že jsme ztratili dva dny, a že za tři dny Petr odlétá. Po dvou hodinách vyjednávání se mi konečně podařilo získat zpět peníze a domluvit cenu na dvoudení výlet s noclehem na lodi. Oběd, večeře a snídaně společně se vstupenkou do jeskyně v ceně. Odjezd opět zítra v jednu.

 

Dračí zátoka.

 

Druhý den vše probíhalo podobně jako předchozí den. Opět zmatek, opět několik manažerů. Měl jsem však na slečnu telefon a tak jsem jí neustále bombardoval telefonáty. Byla ze mě asi hodně nešťastná, protože nakonec přijela osobně a dovedla nás až k lodi. Všechno nakonec v rámci možností dopadlo dobře, a my jsme mohli slavnostně vyplout.

Jen pár minut po vyplutí se začal podávat oběd. Když se odprostím od jeho množství (pro šest lidí slabé dvě porce) přišela obsluha s tím, co si dáme k pití. Říkám, že si dáme pivo. Jaké? Koukám do nápojového lístku, ve kterém bylo napsáno - Halida 2,40 USD (Vietnam), Tiger 2,96 USD (Thajsko). Objednávám tedy dvakrát Halidu. Nemáme, odpověděl. Na moji otázku proč mi tedy nabízí abych si vybral, když mají jenom jedno, stál a koukal jako kdyby neuměl do pěti počítat. Ještě jsem mu řekl, že jsem ve Vietnamu a tím pádem chci pít vietnamské pivo, a jak je možné, že jsme ani nevyjeli a už pivo nemají. Prý došlo odpověděl a bylo vyřešeno. Objednávám dva Tiger beers  se slovy "tohle je první a poslední pivo co si tady kupujeme" jsem naší konverzaci ukončil.

 

Jeskyně Hang Dau Go.

 

Cesta probíhala podle plánu, který jsem znal již z předchozích dvou návštěv. První zastávkou je jeskyně. Jeskyněse jmenuje Hang Dau Go (Jeskyně dřevěných kůlů). Jedná se o nejbližší jeskyni k Bai Chay, čímž je z pochopitelných důvodů nejnavštěvovanější jeskyní celé zátoky. Jeskyní dřevěných kůlů se nazývá proto, že zde roku 1288 generál Tran Hung Dao před bitvou u řeky Bach Dang nashromáždil stovky dřevěných kůlů, které ukryl hluboko ve třetí a největší jeskynní síni. Na stejném ostrově lze vystoupat po strmých schodech i k další jeskyni Hang Thien Cung (jeskyně nebeského paláce). Odměnou za namáhavý výstup je pohled na dvěstěmetrů dlouhou a na dvacet metrů vysokou podzemní prostoru s takřka učebnicovou přehlídkou stalaktitů a stalagmitů, které jsou podle místních obyvatel zkamenělými postavami taoistického nebeského dvora. Pokud jedete organizovaně jako mi, na druhou jeskyni zapomeňte. Máte na prohlídku první jeskyně dvacet minut a to ještě s manažerem. Nehledě na to, že je v jeskyni jako v prádelně, je i jeho výklad dosti únavný.

 

Jeskyně Hang Dau Go.

 

Jeskyně Hang Dau Go.

 

Jeskyně Hang Dau Go.

 

Jeskyně Hang Dau Go.

 

Neustále nás hlídal a naháněl k sobě. Nejspíše se bál, abychom se omylem nepřipojili k jiné výpravě. Pravdou je, že všechny lodě vyjíždí ve stejný čas, a tím pádem přijedou k jeskyni přibližně stejně. Jeskyně pak připomíná jedno velké mraveniště, a zátoka před ní zase parkoviště Tesca v neděli odpoledne. Proč je na celou prohlídku pouze dvacet minut netuším. Možná je to tím, že se platí za parkování lodě. Vše probíhá v režii manažera. Tady se zastavíme, tamhle se podíváme apod. Dostal mě však jednou hláškou na kterou dlouho nezapomenu. Řekl doslova " teď jdeme všichni fotit na vyhlídku. Protože jsem se s ním již na lodi spřátelil, řekl jsem mu, že chci jít s kamarádem do druhé jeskyně mezitím co budou ostatní fotit na vyhlídce. V jeho tváři se vyrýsoval výraz diktátora a pravil " řekl jsem, že všichni půjdou teď tamhle fotit a hotovo". Dodatek byl "máte na to dvě minuty". Na prostoru tři krát tři metry najednou fotilo přes dvacet lidí. Pozorovat jejich manévry bylo přinejmenším úsměvné.

 

Dva ze tří tisíc ostrůvků.

 

Rybářská loďka.

 

Počkali jsme si až uplynou dvě minuty, když se manažer opět přihlásil ke slovu "jdeme a u stánků nezastavujeme". A všichni šli. My jsme si udělali každý pár fotek v klidu a následně se připojili ke skupině a bez zastavení pokračovali až na loď. Měli jsme tolik času, že jsme ho mohli rozdávat, a místo toho jsme si dali dostihy. Ptal jsem se potom v klidu manažera na lodi proč, a on mi na to suše odpověděl. Je moc velké teplo, a já mám strach aby mi tam některá z žen neskolabovala. Prý se mu to již jednou stalo a měl s tím velké problémy. Ještě že jsme se nevrátili zpátky na břeh, aby se náhodou někdo neutopil. Strašný. Nicméně při mé druhé návštěvě Halong Bay jsem druhou jeskyni navštívil, a i když není tak pěkně nasvícena jako první jeskyně, rozhodně stojí za to.

 

Jeskyně Hang Dau Go.

 

Proplouvali jsme až do večera mezi ostrůvky a bylo to parádní. Teplé podvečerní slunce vybarvovalo naprosto dokonale. Zastavili jsme u plovoucí vesnice, kde nás za patřičný obnos zavezli vykoupat do jedné z lagun. I když do ní již nesvítilo slunce (když svítí, připadáte si jako v azurovým ráji) , bylo koupání více než příjemné.

 

Průplav do laguny, kde jsme se koupali.

 

Co však stojí za zmínku, a co mě velice překvapilo byl západ slunce. Něco tak krásného jsem zažil jen párkrát. Tohle přírodní divadlo trvá jen asi 15 min, ale rozhodně stojí za to. Obloha a moře se mění od světle žluté, přes sitě oranžovou, až ke krvavě rudé. Prostě paráda. První důvod proč se vydat na dvoudení cestu.

 

Západ slunce nad Dračí zátokou.

 

Západ slunce nad Dračí zátokou.

 

Následovala večeře (podobná obědu) a směr zátoka k zakotvení. Všechny, nebo alespoň drtivá většina lodí nocuje na jednom místě. Počítal jsem do třiceti než jsem to vzdal. Bylo nás tu opravdu hodně. Po zakotvení nastalo přemisťování lidí z lodi na loď. Důvod byl nedostatek kajut na jednotlivých lodích. Když se šachování dokončilo a všichni měli svojí kajutu, nastal druhý okamžik proč se vyplatilo jet na dvoudení trip. Tím bylo nebeské ticho a nebe plné hvězd. Jen tak si ležet a užívat si bylo hodně příjemné.

 

Jedna z džunek v zapadajícím slunci.

 

A tady jedna džunka prozměnu po tmě.

 

Všude kolem osvícené lodičky jako malé lampionky a opodál ve všech směrech se rýsovaly obrysy ostrůvků osvícené měsíčním svitem. Spíše by to chtělo na místo kamaráda kamarádku, ale i tak na ten večer dlouho nazapomenu.

 

Západ slunce nad Dračí zátokou.

 

Západ slunce nad Dračí zátokou.

 

Západ slunce nad Dračí zátokou.

 

Západ slunce nad Dračí zátokou.

 

Západ slunce nad Dračí zátokou.

 

Západ slunce nad Dračí zátokou.

 

Ráno jsme se přesunuli do vedlejší zátoky, kde jsme si mohli vyzkoušet jaké to je projíždět se mezi ostrůvky v kánoji. A tohle byla třetí a poslední věc proč jet na dva dny. Vzhledem k tomu, že v celé zátoce nevidíte jedinou vlnu (hladina připomíná spíše rybník), mohli jsme si z kajaků vychutnat azurově modré moře dosytosti. Plavající ryby pode mnou, rybářské bárky, pěstírny perel, a plovoucí domky a mnoho dalšího. Nikdo nás nehlídal, neusměrňoval, prostě nic. Byly to nádherné dvě hodiny.

 

Rybářská plovoucí vesnice.

 

Zásobuje se výhradně z lodiček.

 

I tržnice je jak jinak než na vodě.

 

A další z rybářských domků.

 

Ten žlutý baráček je škola.

 

Lovec krevetek.

 

Pěstírna perel.

 

Pro Vietnam tolik typické motocykly, zde pro běžnou přepravu zcela ztrácejí smysl.

 

Půjčovna kajaků.

 

A jede se na nákup, a nebo jen tak na návštěvu...

 

Prádlo se suší zásadně na dvorku před domem.

 

Další z prodavaček.

 

Tahle prodává suvenýry.

 

Na zápraží.

 

Dva postarší rybáři se psem.

Pes se počítá za jednoho člena posádky na každé, byť i miniaturní bárce.

 

No a tak jsem si tam pádloval.

 

Následovala "sparťanská" snídaně a mohli jsme se pomalu vydat na zpáteční cestu. Cesta nebyla tak pěkná jako včera. Přeci jenom dopolední ostré slunce vytváří jakýsi mlhový opar, ve kterém ostrovy vypadají jako šedé kopce.

 

Džunka.

 

Rybářská lodička.

Ten rám okolo slouží k zavěšení sítí.

 

Dračí zátoka.

 

Dračí zátoka.

 

Dračí zátoka.

 

Džunka.

 

Dračí zátoka.

 

Dračí zátoka.

Dravce neznám, ale bylo jich tu poměrně hodně.

Ta malá bílá tečka je měsíc :).

 

Rybářské lodě na lovu.

 

V jedenáct dopoledne jsme připlouvali zpět do přístavu Bai Chay. Mezitím co všichni netrpělivě postávali na přídi, jsem si společně s Petrem a personálem lodi popíjel čaj z provincie Thai Nguyen. Vyprávěli jsme si a navazovali nová přátelství. A tak to má být. Konec dobrý, všechno dobré. Právě taková přátelská posezení dělají Vietnam Vietnamem. To je také jedna z halvních věcí, která se mi na Vietnamu líbí. Lidé si dovedou jen tak sednout, a odprostit se od všech běžných starostí. I když je zde den po většinu roku kratší než u nás v Evropě, najdou si čas.

 

Dračí zátoka.

 

Vše je zapomenuto jako mávnutím kouzelného proutku. Mám nové kontakty, a vím, že až pojedu do zátoky počtvrté pojedu jinak a jinam. I tohle jsme si při pár kalíšcích čaje slíbili. Čaj vytváří přátelství. Oni to tady tak říkají, a oni tomu věří.

Popravdě něco na tom asi bude...