Potápění v okolí Nha Trang - VietnamTravel

Dva měsíce zima, únava a v neposlední řadě poznání něčeho nového. To byli hlavní důvody, proč jsem společně se svou přítelkyní odjel na sedm dní k moři. Volba destinace byla poněkud omezená. Jednak proto, že byl přelom roku (Lunární Nový rok - 3.2.2011), a také proto, že moje přítelkyně nemá pas. Odpadla tak myšlenka na vycestováním za jedním z mých známých, ať už do Malajsie, Filipíny, nebo třeba do Indonésie. Sehnat ovšem nějaké volné a cenově dostupné letenky na vnitrostátní let, nebylo také dvakrát jednoduché. Nakonec se mi podařilo zabookovat trochu komplikovaně letenky do Da Nang. Naivně jsem si myslel, že poté nebude větší problém zakoupit lísky na autobus dále směrem na jih. Opak byl pravdou. Celý tenhle příběh s cestováním do Nha Trang (čti ňa čang), je tak trochu na delší povídání. K samotné cestě, stejně tak k městu jako takovému, se vrátím později v samostatném příspěvku.

Dnes si povíme o potápění a šnorchlování v okolí Nha Trang.

Východ slunce.

Pohled z městské pláže Nha Trang.

Azurové přůzračně čisté moře, ryby a turisti.

Na světě je několik destinací s překrásným podvodním světem. Měl jsem tu čest některá z těchto míst navštívit, a proto se jen stěží ubráním myšlence, na jakési porovnání. Šnorchloval, případně jsem se potápěl jak v Indickém oceánu, tak v Karibiku, Středozemním moři, Rudém moři a já nevím kde ještě. Všechna místa měla svá kouzla, ale Nha Trang je v něčem jiný.

Především je to dánnou jeho polohou. Ano, skutečně Nha Trang není jen rovina a "nuda". Právě naopak. Z jedné strany je obklopen pohořím, a z té druhé ho obepíná jihočínské moře s jeho úžasným podmořským životem. Již samotný příjezd je pastvou pro oko. Autobus balancuje po hraně útesu, a několik desítek (možná stovek) metrů pod vámi, se člověku otevírá výhled do míst, o kterých bych se nebál použít přirovnání - ráj na zemi. Pohled do azurové zátoky se stovkami lodiček, je něco, na co se jen stěží zapomíná . Atmosféru místa dokreslují ostrovy a ostrůvky, které mají díky bujné vegetaci sytě zeleným kabát. V podobných situacích musí zákonitě z člověka spadnout veškerá únava z cesty, a na její místo nastupuje pocit příjemného mražení a chvění z nepoznaného. Alespoň takhle nějak jsem to cítil já...

Samotné město je opět kapitola sama pro sebe. Nerad bych se momentálně nějak více rozepisoval o Nha Trang, protože dnes je řeč o moři a potápění.

Výše popsané není však to jediné, v čem se liší tato destinace od jiných mnou navštívených. Neméně podstatná výhoda tohoto místa tkví v tom, že zde lze poměrně levně vycestovat na několik dní na moře. Samozřejmě to není až tak moc snadné, jak se může na první pohled zdát. Jsme přeci ve Vietnamu, a tady nejde nic snadno.

Možností s kým, a kam na jednodenní výlety, nabízí nespočet místních cestovních kanceláří a diving center. Ceny jsou díky velké konkurenci až nepochopitelně levné. Pohybují se od 5$ na osobu včetně oběda. S jednou takovou společností jsme první den našeho pobytu vyjeli na moře i mi dva. Nicméně tyhle pouťové "hurá akce", nejsou zrovna mojí krevní skupinou. Masovka v pravém slova smyslu. Vše probíhá stylem "a teď všichni zpívat", "rychle na prohlídku, za pět minut odjíždíme" apod. Loď navíc velmi chytře zastaví na předem vybraných místech, aby vám pomohli od přebytečných peněz v nějakém místním předraženém stánku se suvenýry, případně s občerstvením.

Jako příklad uvedu zmrzlinu. Lépe řečeno italský Ice Cream. S Itálií to mělo společné jediné, a to cenu. Přesněji řečeno 45 Kč za kopeček čeho si hnědého, bez chuti a plného krystalek ledu. Ještě štěstí, že nejsem tak starý, a moje srdce vydrželo. Pokoušel se o mě s největší pravděpodobností infarkt. Tak dobrou vietnamštinu, kterou jsem aplikoval na prodavačku, jsem překvapil i sám sebe. Nikdy bych nevěřil, jak velkou slovní zásobou disponuji. Patrně neuchvátila pouze mě, ale i onu babu. Za předvedený výkon (možná i ze strachu, abych neodlákal, případně neupozornil potencionální klienty), jsem si vysloužil jeden kopeček navíc. Každopádně ta ženská měla veliké štěstí, že si Em Huong stačila líznout, než jsem se dozvěděl cenu.

Nejražší zmrzlina na světě...

Na lodi je zajištěn bohatý program. Od různých soutěží, přes hlasitou hudbu, a konče karaoke. Japonci, Korejci, Číňané se baví. Fotí jako o život, a o to především jde - pobavit.

Konferenciér.

Nehledě na to, že jsme od něj byli dva metry, používal mikrofon a zesilovač.

Že mluvil převážně vietnamsky nevadilo. Nakonec i hluchý by raději porozuměl, než aby si přál zopakovat sdělení.

Oběd na vyhlídkové lodi.

Jedna věc však byla na celém výletu zajímavá.

Vlastně dvě.

Jednak jsme navštívili soukromou pláž na jednom z ostrovů. I když je placená, rozhodně stojí za to - bílý písek a průzračné azurové moře s množstvím korálů a ryb.

Druhou věcí, nebo spíše situací, která mi utkvěla v hlavě, byl příběh jedné americké rodiny. Tahle rodinka byla zajímavá hned od začátku. Spořádaná rodina s dvěma dcerami kolem patnácti let. Ženuška však měla od prvních minut nějaký problém, a chudák vycukaný manžel nestačil vyřizovat její stížnosti. Zpočátku jsme se jejími připomínkami a požadavky náramně bavili. Asi největší hláška byla, že prý je moc slunce, s čímž nepočítali, a proto požadují krém s ochranným faktorem čísla 30. S dodatkem, že k zajištění spokojenosti zákazníka musí udělat maximum (asi citovala nějaký odstavec z americké ústavy). Personál podle mého nikdy žádný podobný krém nikdy neviděl, natož aby jim ho někde na moři obstaral. Jejich totálně znuděné dcery tyhle maminčiny manýry nechávaly naprosto klidnými, a nerušeně poslouchali svoje Ipody. Při této činnosti mimochodem vydrželi až dokonce cesty.

Největší sranda začala v momentě, kdy loď zakotvila u jednoho z "rádoby atolů". Na řadu přišlo šnorchlování. Oba rodiče se navlékli do plavacích vest, a vyrazili prozkoumávat společně s námi krásy podmořského světa. Po pár minutách ona žena stála na jednom z kamenů asi tak dvacet až třicet metrů od lodi, a volala (hodně hystericky) "help me, help me". Odmítala se vrátit na loď. Důvodem měla být skutečnost, že v moři je plno ryb, a ona se bojí. Šnorchlování, které do té doby za moc nestálo (málo ryb), se proměnilo v docela zábavný podnik. Posádka začala se záchrannými akcemi. Ale jak jen vymyslet způsob dostat téměř stokilovou ženu po suchu na palubu, když chyběl záchranný člun?

Jednoduše nijak.

Vietnamci jsou však kluci šikovný, a nakonec to vyřešili bravurně. Udělali jakýsi provizorní člun ze záchranných kruhů. Po dvaceti minutách byla zpátky, ale pohled na celou akci byl hodně zábavný. Dva z pěti zachránců málem utopila, a jeden byl tak poškrábaný a přiškrcený, že se z toho po zbytek tripu nedokázal vzpamatovat. Velká škoda, že jsem byl ve vodě. Natočil bych to, protože to se jen tak nevidí... Korunu celému příběhu s rodinkou nasadil manžel. Při karaoke požil trochu více vína, než byl schopen ustát v tomto slunečném a velmi teplém dni. Alkohol měl za následek ztrátu pojmu nad tím, jaká je denní doba. Druhou hodinu odpolední si popletl s druhou hodinou noční. Rozbaletil se, a začal obtěžovat všechny osoby ženského pohlaví. Ze začátku to mohlo být i zábavné, ale pak se dostal do konfliktu s jedním Číňanem, kterému taktéž zaútočil na ženu. Následovala potyčka. Američan i přes svojí mohutnost a váhu skončil v moři. To ho dostatečně probralo. Fáze námluv přešla do fáze omluv. Stále dokola obcházel všechny dotyčné a opakoval "I am very sorry". Jeho žena mu nakonec ztropila lehčí hysterickou žárlivou scénu přede všemi.

Popravdě, nezáviděl jsem mu...

To byla zároveň i poslední tečka za tímto trochu netradičně pojatém jednodenním výletu.

Jedna ze soutěží.

Doplavat si k plovoucímu baru na drink a jak jinak, 

připít si na Happy New Year.

Nechyběla ani živá hudba hrající k tanci a poslechu.

Možná trochu více na hlas (hrála do obřích repro), ale i tak to byla sranda.

Zvláště pak bicí mi dostaly...

Po návratu na břeh jsme se šli podívat na nedalekou městkou pláž (byli jsme ubytováni přes silnici). Jedná se o jednu z nejdelších, a možná dokonce o úplně nejdelší, městkou pláž na světě. Je dlouhá více jak 6 kilometrů. Důvod její návštěvy nebyl, abychom se pokochali (tedy alespoň ne oba). Záměr byl zcela prostší. Em Huong si šla zopakovat plavání.

Údajně prý plave dobře, ale má strach jestli to nezapomněla.

Mohu potvrdit - zapomněla.

Plavala nějaký svůj sty, který jsem neznal. Osm, možná deset metrů pod vodou a následovalo vynoření a lapání po dechu a takové ty těžko popsatelné pohyby - něco jako když se člověk částečně topí, a ztratí pojem o místě, o čase a neví co se děje. Bylo více než jasné, že musíme začít od začátku. Pleskali jsme se v metrové hloubce a trénovali. Zpočátku společně, ale mě byla po půl hodině taková zima, že jsem dostával pomalu a jistě barvu moře. Em byla vytrvalá, a strašně se jí to líbilo. Podruhé u moře (poprvé se mnou v HaLong) a poprvé plavala v moři. Nejsem si jistý, ale možná plavala i poprvé v životě. Vietnamci moc neplavou, a Vietnamky už vůbec ne. Tímto rychlokurzem jsme si vysloužili patřičný zájem veřejnosti. Cizinci se bavili a Vietnamská část publika zírala s otevřenou pusou. Po dvou hodinách světe div se, plavala jako ryba. Možná trochu přehnaný, ale vážně to bylo o tisíc procent lepší. Vysloužila si potlesk dvou věrných divaček, se kterými jsme večer zašli za jejich oddanost na kafé. Em Huong si to celkově užívala. Poprvé od domova více jak 1500 km, poprvé v letadle, poprvé viděla ryby jinak než na talíři či na marketu apod.

Jaká je ta voda? A je fakt slaná???

I na podobné záludnosti jsem musel hledat odpovědi.

Při tréninku...

Tak to jsou ty nejvěrnější divačky...

Po večeři jsme navštívili opět stejnou cestovní kancelář jako včera. Pokoušel jsem se jim vysvětlil, že chceme na moře za podmořským životem, a ne na nějakou párty s jedním "atolem", kde plave jedna ryba... Naprostou shodou náhod (známý známého) se začal rýsovat zajímavý nápad. Mohli bychom prý jet na dva dny, s tím, že se budeme muset přizpůsobit požadavkům, pro které byla plavba určena. Konkrétně se jednalo o malou skupinu lidí - jeden mladý Australan a čtyři Vietnamci (z nichž byla, světe div se, jedna žena). Jeli provádět klasické monitorování. Na takovouto nabídkou se nedalo nepřistoupit.

Druhý den ráno jsme odpluli do ráje ticha. Nikde žádné výletní lodě, nikde žádné houfy šnorchlujících turistů apod. Pouze a jenom panenská a čistá příroda. V tuto chvíli jsem si připadal jako Jacques Cousteau. Vážně nepřeháním. Šnorchlovali jsme sami dva nad korálovými zahradami a kochali se barvami. Množství ryb všech možných, ale i jen stěží představitelných barevných a velikostních kombinací. Medúzy velikosti basketbalového míče, a nejen to... Bylo toho hodně.

Jednalo se o nejkrásnější šnorchlování, které jsem prozatím absolvoval.

Při pohledu na všechnu tu krásu, jsem si uvědomil, co  všechno dělá s těmito podmořskými zahradami cestovní ruch. Bylo to naprosto něco jiného, než co jsem znal. Koráli zde nebyli polámané a mrtvé. Naopak, hýřili barvami a dokonce některé z nich i kvetli. Z úst těch nejpovolanějších jsem se dozvěděl, jak hrozně moc křehký tento ekosystém je. Jak málo stačí k narušení jeho rovnováhy, a jak dlouho (a zdali vůbec) dojde naopak k zacelení ran způsobených námi lidmi. Vše jsem mohl vidět  na vlastní oči na praktických ukázkách, a to přímo na místech, kterých se tento problém týká. Tohle vše pro mne byla jedna velká a nezapomenutelná životní zkušenost.

Zamyslel jsem se nad slovy, které jsem mnohokrát četl, a o kterých jsem vážně pochyboval. Opravdu na tom něco bude, že určitá místa (a teď nemám na mysli pouze podmořský svět), by měla být zachována v určité anonymitě. Ochrana je jedna věc, ale kde jsou lidé, jsou i peníze. A kde jsou peníze, tam dříve nebo později budou i lidé. A to bez ohledu na to, jak moc je daná lokalita chráněna.

Za dva dny jsem podstoupil šest ponorů, a strávil několik hodin šnorchlováním. Dostal jsem se do hloubky 26 metrů a spatřil ryby s délkou běžného obývacího pokoje. Potkal jsem se mimo jiné i s žraloky, rejnoky, murénami, ale třeba i velikou mořskou želvu.

To všechno bylo krásné, ale asi to nejdůležitější co jsem si z tohoto báječného setkání odnesl je to, že jsem mohl nahlédnout alespoň na malinkatý okamžik pod pukličku tohoto

fascinujícího a barevného světa ticha, a to v jeho nejryzejší podobě.

Za to si moji noví přátele zaslouží veliké poděkování. Bez vaší pomoci a laskavosti, bych nikdy neměl možnost prožít to, co jsem prožil.

Piere, Anh Loc, Anh Thuen, Anh Nguyen, Em Lien mnohokrát děkuji.

Výzbroj.

Napoprvé se dvěmi pavacími vestami...

Z Em se stala se žába.

Šnorchlovala a šnorchlovala ....

Napodruhé byla ostřílenější.

Přibyly ploutve.

Chyběl den, nebo dva dny a šla s námi taky pod vodu.

Ten s hlavou nad hladinou jsem já.

Mezi tímto jsme také na jednom místě šnorchlovali.

Jsou to takové 1 cm velké medůzky, nebo tak něco.

Bylo jich strašně moc....

Rybičky

Tenhle pán vás naloží a za poplatek odveze nad koráli.

Můžete se všimnout, že lodička má prosklené dno.

Výzkumné mořské centrum.

Tady jsem kupoval tu zmrzlinu...

Jedna ze soukromých pláží na jednom z ostrovů.

I tady to bylo fajn...

Rybářská vesnice.

Čistí se loď.

Tuhle činnost jsem si také vyzkoušel, a líbilo se mi to.

Měli jsme i kuchařku, heč :)

Mimo jiné jsme ochutnali i mořské ježky.

Ale i humra :)

Obojživelníci.

Chvíli na suchu a pak zase ve vodě.

Jsou pekelně rychlý...

Em Huong.

Anh Žoga

Ano jsem to já, ale ve Vietnamu mi nejčastěji říkají právě tak jak jsem to napsal :)