Batůžkářem po pětapadesátce - VietnamTravel
Včera mi v noci přišel email s přílohou nesoucí název Batůžkářem po 55, a jako odesílatel byl uveden Vašek. Uložil jsem jeho dílo na pevný disk a pustil se do čtení. Jednalo se o deník z třicetidenní cesty napříč Vietnamem, kterou podniknul se svojí ženou v lednu letošního roku.
Nejedná se o jen tak ledajaké zápisky, nýbrž o veledílo. Celý dokument má takřka 140 stran (včetně foto) ve Wordu. Po přečtení několika málo kapitol, musím smeknout.
Pokud je pravda, že si Václav nedělal během pobytu poznámky, tak je to až neuvěřitelné. Popisuje věci do takových drobností a detailů, že ač jsem byl s nimi, tak na mnohé jsem jednoduše zapomněl.
Požádal jsem ho, jestli bych mohl prvních pět dní, a které jsme strávili společně, vložit na vietnamtravel.cz.
Václav neodmítl.
No a tak to dneska budu v mnohém jednodušší. K vložení příspěvku mi stačí pouze několikrát stisknout klávesy Ctrl C a Ctrl V.
Díky laskavému svolení, máte i vy, možnost nahlédnout na cestování z té druhé strany. Z pohledu samotných cestovatelů... .
Vietnam 2011
Baťůžkářem po 55
Ačkoliv to zní divně, zařadili jsme se po tomto věku s mojí manželkou do řad volných cestovatelů baťůžkářů. Je nám sice o malinko více než těch 55, ale to je malichernost. Jistě zde vzniká otázka co nás k tomuto kroku a věku vedlo? Co mi paměť sahá, a ta se poslední dobou dost zkracuje, jsme využívali služeb cestovních kanceláří tzv. organizovaných zájezdů. Nepopírám, že toto cestování má určité výhody, plná penze, o nic se nemusíte starat. Jelikož jsem typ člověka, který nevydrží na jednom místě, a bahnit se na pláži. Mám potřebu poznávat i okolí toho místa, lidi a přírodu dané zem., Využíval jsem vždy z nabídky výletů. Jenže tato nabídka je nedostatečná a nebudu zapírat, že i silně předražená. U celodenního výletu platíte okolo 100,- USD na osobu, s tímto jsem nebyl spokojen. Poslední rozčarování jsem získal v roce 2010 na dovolené v Dominikánské republice, kde ve mně nastal, rozhodující zlom. Nebudu tajit, že samostatné cestování mě vždy lákalo, ale s postupujícím věkem bylo při blížící se sezoně možnosti našeho odjezdu dost těžké se pro tuto alternativu cestování rozhodnout. Dá se tedy říci, že dovolená 2010 byla onou poslední tečkou prozatím za organizovaným cestováním.
Jak vznikl nápad cesty po Vietnamu?
Země blízkého a dálného východu mě vždy lákaly. Kdy jsem zde poznal prozatím Thajsko, a Spojené Emiráty. Země jako Vietnam, Cejlon, Kambodža mě vždy lákaly. Cesty do těchto zemí prostřednictvím cestovními kancelářemi na krátkou dobu nemá význam, a dlouhý měsíční poznávací pobyt byl nad naše finanční možnosti.
Jednoho dne v létě 2010 za mnou přišel jeden ze sousedů, a po otázce zda jsme byli již ve Vietnamu a po mé záporné odpovědi mě přímo vybídl k návštěvě této země. Tím nastal ve mně poslední zlom, a bylo rozhodnuto. Nastala etapa shánění literatury, informací od jiných cestovatelů, naplánování trasy, zajištění letenek a hotelů. Musím se přiznat, že manželce jsem informaci o naší cestě řekl, až když jsem měl letenky a zaplacené hotely. Nebudu tajit, že manželka proklela mne, a stejně tak i souseda až do pátého kolena a z cesty měla strach.
Plán naší cesty.
Jako výchozí bod, jsem zvolil Ha Noi, a odtud pokračovat dál k návštěvě kamaráda, se kterým jsem se seznámil na internetu, Jirku Zajíce v Thai Nguyen. U něj jsme strávili tři dny poznáváním okolí. Odtud jsme zpět přes Ha Noe jeli na dva dny do zátoky
Ha Long. Pak opět přes Ha Noi jsme jeli na tři dny do Sapy. Dál jsme pak pokračovali přeletem z Ha Noe do Hue a autobusy do Hoi An a Da Nangu. Odtud krátkým přeletem do Nha Trang, a pak zas autobusy do Dalatu, Mui Ne, Saigonu, Can Tho, Rach Gia. Odtud rychlou lodí na ostrov Phu Quoc kde jsme zakončili naše cestování napříč Vietnamem. Pak už byl jen přelet zpět do Saigonu a odlet do Frankfurtu a Prahy.
Naše cesta začíná dne 4.1
Den 1.
Ráno odjíždíme z Okrouhla na letiště Prahy Ruzyně, cestou dávám naše autíčko na hlídané parkoviště. Odtud jsme jejich vozidlem převezeni na letiště.Odlétáme z nové části do Frankfurtu. Na přepážce vyměňujeme poprvé naši rezervaci letenek za palubní vstupenky. Dovídáme se, že bágly letí rovnou do Ha Noe, ale my dostáváme letenky pouze do Frankfurtu. Zde si pak musíme obstarat další, už do Ha Noe.
Na letišti ve Frankfurtu
To byla první voda na Danin mlýn obav z přestupu a cesty. Do Frankfurtu dorážíme v 8,35 hod, a odtud máme pokračovat až v 14,40 hod., Vietnamskými aerolinkami do
Ha Noe. Přestup na letišti ve Frankfurtu proběhl až nečekaně podezřele hladce a bez problémů. U přepážky Vietnamských aerolinek vyměňujeme naší rezervaci za palubní vstupenky. Do odletu máme spoustu času, tak si různě krátíme chvíle čekání. V letadle do Ha Noe, jsme byli jediní Evropané, jinak samý Vietnamci co se vrací na nový rok domů, který letos připadl na začátek února.
V tomto letadýlku strávíme našich dalších 12 hodin
Odbavení ve Frankfurtu, již není cesty zpět
Den 2.
Naše první kroky v Ha Noi . Po příletu do Ha Noe, i když letadlo mělo tří hodinové zpoždění, čekal nás, jak Jirka slíbil na letišti. Celkem jsme se dohodli, že nebudeme dávat vydělat vydřidužským taxikářům, a pojedeme místním autobusem. Po delší obchůzkové trase jsme se dostali až na konečnou několika autobusů. Jelikož Jirka jezdí výhradně na motorce, nastala etapa hledání, jakým autobusem pojedeme.
Lonely Planet uvádí autobus č. 3, ale tento tu neměl stanici.
Cesta linkovým autobusem v Ha Noi
S pomocí boží jsme zjistili, že do míst kam potřebujeme, tj. na autobusové nádraží Long Bien, jede autobus s naprosto jiným číslem . Tak se vezeme prvně dopravním prostředkem v jihovýchodní Asii. Musím podotknout, že Jirka řekl průvodčímu, kam potřebujeme jet, aby nám to v čas oznámil. Vše dopadlo dobře, a asi po hodině jízdy jsme na místě a vystupujeme. Jirka přijíždí vzápětí na motorce a bere Danu i s báglem a jdou hledat hotel, který máme blokovaný. Zde ale nastal problém ten, že jeli do hotelu, který jsem měl objednaný původně, a byl v soupisu, jenž jsem poslal Jirkovi původně. Po dlouhém hledání hotel našli, ale ještě nevěděli, že to není ten správný.
Čekám na Jirku u Long Bien.
Mezitím já musel tvrdě odolávat místním podnikatelům a zájemcům mě odvézt na motorce. Měl jsem už pořádný hlad, a jelikož od Červené řeky ( Red river) pěkně fučelo a začínalo i drobně pršet, a já byl jen v košili, tak mi byla zima. Naštěstí mám v báglu kamaráda Jelínka na zahřátí. Jelikož jsem se bál jít si vedle někam do stánku něco koupit, aby mě Jirka až se vrátí viděl, tak největší hlad jsem zahnal všemi zbytky, co jsem našel v batůžku. No moc toho nebylo. Konečně se dočkávám, Jirka je tu na motorce zpět pro mne. Nasedám s báglem na zádech a za chvilku jsme u hotelu. Teď jim ale sděluji, že hotel je to hezký, ale ne náš. Dle mapy zjišťujeme, že hotel je naštěstí o pár ulic vedle, tak se tam pěšmo přemísťujeme. Jsme ubytováni v hotelu Rosing Dragon. Organizace klape, v recepci o nás vědí, a tak dostáváme klíče od pokoje. Ouha pokoj je ve třetím patře, malý jak klícka, a je bez oken. Jediné okno vede na schodiště a nejde otevřít. Pokoj je větrán jen větrákem v koupelně, ale co bychom chtěli za 18,-USD, ale musíme si zvykat, jsme přeci baťůžkáři. Honem vysprchovat, žádný odpočívání za chvíli máme s Jirkou sraz před hotelem. Je pozdě odpoledne, a my jdeme do toho plnou parou. Jirka nám mezi tím co jsme se oddávali rozkoši sprchy, obstaral lístky na noční představení do vodního loutkového divadla.
Jirka s Danou na dřevěném mostě u jezera Huan Kiem.
Naše první kroky v Ha Noi vedou malebnými uličkami starého města plného různých krámků směrem k jezeru Huan Kiem a přes červený dřevěný most do chrámu Noc Son.
Chrám Noc Son
V chrámu je pěkně vyzdobeno, za sklem velká vypreparovaná "posvátná" želva. ( viz. Pověst níže. )
Okolí chrámu je pěkně upravené. Vietnamci si vůbec potrpí na upravené zeleně a parky osázené květinami.
Různě se couráme po okolí a jdeme na večeři do pravé vietnamské vývařovny.
V prvním okamžiků jsem si v hlavě začal přemílat, proti čemu všemu jsem očkovaný. Ale hlad a zvědavost byla silnější. Menu: PHO - drůbeží nudlová polévka, vyfasoval jsem porcelánovou lžíci a hůlky. Je docela dobrá akorát zjišťuji, že nudle mi bryndají z hůlek na košili. Dále jsme dostali COM - rýži s kousky masa mořských plodů a samozřejmě nesmí chybět velká porce zeleniny. Jako moučník byly nějaké opečené kuličky těsta a masa na špejli a k tomu velké pivo Saigon. Večeře jak v Alkronu a pouze za 60 000,- Dong. Jsme v očekávání, co to s našimi žaludky udělá.
Procházíme se večerní Ha Noi
Na chodníku mne zastavuje mladá prodavačka a chce se mnou fotit.
Lehké to břevno s košíky zrovna není.
Docela dobře jsem si naběhl. Po foto chtěla zaplatit. Jirka s trochu diskutuje, a pak jí žene pryč. S našimi žaludky se po jídle nic se neděje, tak můžeme na noční představení do vodního loutkového divadla.
Vodní loutkové divadlo
Hry jsou většinou ze života venkovských lidí a jejich přání. Ve většině případů vyjadřují, jak dobro vítězí nad zlem, které je po zásluze potrestáno. Z divadla jdeme s Jirkou ještě znovu k jezeru a kocháme se krásou při nočním osvětlení. Pak již jen na hotel, kde je internet tak posílám pár emailů, čtu poštu a jdeme na kutě.
Den 3.
Budíček v 8 hod a snídani máme v hotelu. Klasika, kterou budeme vidět asi celý měsíc, omeletka, bagetka trocha zeleniny a káva nebo čaj. Jirka na nás už čeká ve smluvený čas před hotelem, máme ale jenom jednu motorku a jednoho řidiče. Nabídka těchto služeb je větší než poptávka tak jsme se rychle dohodli na ceně odvezení mé maličkosti k pamětihodnostem v Ha Noi. Dana se veze s Jirkou tak vyrážíme. Již jsme se trochu otrkali při přecházení silnice, kdy se musí bez rozmýšlení vstoupit do řeky jedoucích motorek a šikmo stálým rovnoměrným krokem jít kupředu, přitom doufat že jste dobře vidět, že se Vám všichni vyhnou. Bezmyšlenkovitě proto, protože pokud by se u toho myslelo, tak mozek zavelí STOP a na chodníku můžete čekat třeba do soudného dne, ale motorky a auta budou jezdit stále. Proto první okamžiky jízdy byly takové, že toto již nemůžeme přežít. No po pár metrech jsem si dodal odvahu, vzal do jedné ruky kameru a tento šrumec Vám zvěčnil na film. Zastavili jsme v oblasti muzeí tak Jirka zamyká moto, platíme za službu odvezení a jdeme dál pěšmo courat a opotřebovávat podrážky bot. Máme to namířeno k pěknému parku, kde zahradníci upravují i tak pěkný trávník a čistí chodníčky.
Po rozhlédnutí zjišťujeme, že jsme v blízkosti Ho Či Minh mauzolea. I když jsme původně neměli v úmyslu jej navštívit, ale pouze poznat okolí, a prohlédnout si jej z blízka, vše dopadlo jinak. Při snaze zkrácení si cesty po chodníčku nádherného parku jsme byli zahnáni strážcem pořádku, až za okolo stojící zátarasy. Byli jsme nuceni jít okolo těchto zátarasů dost dlouho, až jsme obešli celé rozsáhlé území této chráněné části Ha Noe. Tam jsme se dozvěděli, že se právě na hodinku otvírá mauzoleum se strýčkem Ho.
Ho Či Minovo mauzoleum
Nebudu zde uvažovat nad otázkou, zda je to skutečně on nebo vosková figurína, je ale jisté, že pokud by mi zazvonil v kapce mobil, vytáhla by na nás stráž snad své kalašnikovi. Fotografické aparáty a batohy jsme museli odevzdat hned na začátku vstupní brány do areálu. Když už jsme byli v areálu, kde jeho součástí je i velká zahrada, provedli jsme zde tedy i obchůzku a prohlídku zde ostatního. Ho Či Minuv dům na sloupech – jedná se o rozsáhlou stavbu s několika místnostmi, kompletně zařízených dle francouzského stylu kde měl strýček Ho, jak ho nazývají Vietnamci, bydlet v letech 1958 až 1969. Ho Či Minova pracovna a muzeum je obdobně zařízena jako jeho dům – zde měl tvořit svou revoluci. Součástí pracovny jsou i garáže se třemi automobily, které používal. Nejpůsobivější z ukázky v muzeu je ale Ford Edsel z r. 1958 prorážející kamennou zdí.
Prezidentský palác
Prezidentský palác je zrestaurovaný a rozsáhlý komplex v koloniálním stylu, z roku 1906 pro generálního guvernéra celé Indočíny. Palác je dobře hlídaný, a nebyli jsme vpuštěni do jeho blízkosti. Prezidentský palác je vedle Ho Či Minova domu na sloupech.
V okolí prezidentského paláce je plno jezírek s rybkami, kde v jejich okolí vede poznávací okruh cest a cestiček.
Vojenské muzeum.
Vycházíme do ulic, kroky nás vedou uličkami až se dostáváme k soše velkého Iljiče. Další naši zastávkou je městská citadela, kde je mimo jiné vojenské muzeum. K naší smůle je poledne a mají zavřeno. Hlídkující voják se tedy nechává Jirkou ukecat, a tak můžeme ve dvoraně prohlížet vojenskou techniku z pozůstatku americko-vietnamské války. Po opuštění vojenského muzea, kdy jej obcházíme po obvodě, se dostáváme k bráně do jiné části městské citadely.
V městské citadele
Někdo na nás něco pokřikuje, ale děláme, že neslyšíme a jdeme dál. Je odtud velmi dobře vidět vlajková věž což je symbol Ha Noe.
Vlajková věž.
Před námi je část mohutné budovy, kde nacházíme otevřenou bránu a po schodišti jdeme nahoru. Je zde nádherný rozhled po okolí a vidíme až do dvorany vojenského muzea. Zahrada za budovou je klasicky velmi hezky upravená, tak zde relaxujeme na lavičkách.
V jiné části zahrady je vystaven ohromný zvon a buben, jenž byly vyrobeny k oslavám 1000 let založení Ha Noe.
Zpět do reality vycházíme do ulice, která nás zavede zas k našemu parkovišti motorek.
Je odpoledne a nám silně kručí v břiše. Dáváme si opět ve zdejší vývařovně obdobnou stravu jako předešlý den.
Dobrý, leč skromný oběd.
Po dobrém jídle jdeme zas ulicí okolo velkého Iljiče do rezidenční čtvrti. Jdeme okolo našeho velvyslanectví, a ve snaze si jej vyfotit na nás utočí, ale chválabohu jen slovně, strážce pořádku. Sdělujeme mu, že nejsme špioni a diverzanti, ale Češi a chceme si jen vyfotit naší ambasádu.
České velvyslanectví v Ha Noi.
Po tomto zážitku odcházíme směr blízké muzeum písemnictví a literatury.
Chrám písemnictví a literatury založil v roce 1070 císař Ly Thang Tong, který ve snaze vzdát úctu učencům a literátům zasvětil Konfuciovi. V roce 1076 zde také vznikla první vietnamská univerzita, na které měli studovat synové mandarínů.
Chrám a muzeum písemnictví a literatury.
V roce 1484 nařídil císař Le Thanh Tong, aby v chrámovém areálu byly vztyčeny kamenné stély s vytesanými jmény, místy narození a udatnými skutky mužů, kteří úspěšně složili doktorát ve zkouškách pořádaných od roku 1442 ve tříletých intervalech. Přestože v letech 1442 až 1778, kdy se od této praxe bylo upuštěno, se zde konalo celkem sto šestnáct zkoušek. V roce 1802 císař Gia Long přesunul vietnamskou národní univerzitu do nového sídelního města Hue.
Želva symbol dlouhověkosti s kamennou stélou.
Něco o Ha Noi
První zmínka o dnešní Ha Noi je z roku 1010 n.l. kdy císař Ly Thai zde založil hlavní město své říše Thang Long ( město letícího draka).Na úroveň krajského města kleslo město až v roce 1802, kdy císař Gia Long zakladatel nguyenovské dynastiese rozhodl vládnout z města Hue. Hanoj byla v průběhu staletí několikráte přejmenována – Dong Kinh (východní metropole) na Ha Noi (Hanoj) byla metropole přejmenována až císařem Tu Duc v roce 1831. Turistickou oblastí v Ha Noi je staré město s přilehlými uličkami, kde v každá uličce dříve byli soustředěni výrobci a prodejci od jednoho řemesla. Ještě nyní tyto uličky mají svá kouzla a to hlavně večer. Středem starého města je jezero Huan Kiem ( jezero navráceného meče) s chrámem Noc Son a s ostrůvkem na kterém se tyčí opuštěná Thap Rua ( želví věž). Dle pověsti měla nebesa seslat císaři Ly Thai Toovi v polovině 15 stol. Magický meč, s jehož pomocí císař vyhnal Číňany z Vietnamu. Poté co válka skončila , spatřil císař na hladině jezera obří želvu, která mu meč vytrhla a zmizela s ním pod hladinou. Co je pověst a skutečnost je na každém z nás, ale i my máme své pověsti a hezky se čtou a poslouchají. V Ha Noi je plno dalších míst, která stojí jistě navštívit, ale my jsme z nedostatku času navštívili jen ta nejznámější a nejzajímavější z nich.
Tímto zatím naše prohlídka a procházka po Ha Noi končí a jedeme opět na motorkách k našemu hotelu, bereme bágly a Jirka nás odváží po jednom opět k autobusům na Long Bien. Po menších zmatcích odkud a kterým směrem nám jede správný autobus na autobusové nádraží Son La. Odtud jedeme večerním autobusem za Jirkou do Thai Nguyen kde bydlí.
V autobuse do Thai Nguyen
Do Thai Nguyen je to několika hodinová cesta. I když řidič opět věděl, kde nám má zastavit, tak nás vysadil u mostu na dohled Thai Nguyen, tak bereme rance na záda a jdeme svému osudu. Náhle vidíme světýlko a on to Jirka na moto. Bere nejdříve Danu k hotelu, kde nám zařídil ubytování, a pak se vrací i pro mne. Jsme ubytovaní v Hotelu Mimóza, stav pokoje asi jako v Ha Noi možná i horší a bez snídaně. Co se dá dělat, jsi na vojně musíš bojovat, a člověk si prý zvykne i na šibenici. Následovala večeře v místní stravovně, a několik pozvání na sklenku jejich rýžové vodky a na čaj.
Jejich rýžová vodka není silná a dá se celkem pít. Pozvání probíhá tak, že v částech obchodů nebo garáží ale i domácnosti je u vchodu vedle chodníku umístěný stoleček nebo stolečky a okolo jdoucí lide jsou zváni na posezení. Samozřejmost je, že pozvání na sklenku a čaj se musí na místě opětovat i od pozvaného nebo pohoštění zaplatit.
Na návštěvě u náhodných kolemjdoucích.
Den 4.
Spát se dlouho nedá tak vyrážíme s Danou do ulice, hotel je ještě zavřen. Objevujeme recepčního jak spí v hale na zemi tak nás vypouští do světa.
Jirka ještě tady není, podnikáme samy průzkumnou seznamovací cestu, jelikož jsme přijeli pozdě v noci a nebylo nic vidět. Objevuje se Jirka a jdeme různými uličkami někam, kde dostaneme snídani. Jsme u nějaké rádoby garáže a stolečku prostři se. Kouká na nás miska s rýží a s upečenou kukuřicí, pití káva čaj.
Velmi vydatná naše snídaně, koukám kde tesař nechal další hrnce.
Kde nic tu nic a to jsem ještě netušil, že to mi musí vystačit, až do 4 odpoledne kdy bude oběd. Po snídani jdeme navštívit rodinu, u které Jirka bydlí. Předáváme dary, co jsme pro ně přivezli z Čech.
Pán jeho žena dříve kdysi pracovali v Čechách on na Smíchově v Motorletu a ona na Libuši v drůbežářských závodech. Pán měl přání přivést láhev rumu tak jí také dostal. Jsme pozváni na oběd, tak to se těším.
Po seznámení vyrážíme s Jiřím za poznáním okolí. Silnice a cesta je ve výstavbě na pokládce povrchu je zapojen nejmodernější a úsporný finišer.
Betonování vozovky.
Děti ve škole zase po dlouhé době vidí bílé obličeje, pokřikují na nás a mají radost.
Škola
Míjíme několik stavení a jsme v zahradách.
Jsme pozvání na prohlídku cihelny, s ruční výrobou cihel. Nejdříve vidíme výrobu takových černých placek.
Dovídáme se, že to jsou palivové články potřebné k vypalování cihel. Tyto se vkládají mezi cihly naskládané v řadách k vypálení. Vyrábí se z uhelného mouru a nějakého pojiva ve formě udělají buchty, které se na slunci vysuší. Jelikož je zde asi dost vhodného matriálu je zde několik soukromých malých cihelen vedle sebe.
Ruční výroba cihel.
Další naše kroky vedou okolo polí, kde se pěstuje kukuřice, která je již místy sklizena.
Potkáváme na pastvě našeho prvního vodního buvola. On si hledí svého a my ho vůbec nezajímáme. Jirka nám chce ukázat, jak se těží písek, a jak po těžbě zůstává řeka zdevastována. Je pravda, že při honbě za výdělky soukromníci se zde moc neohlížejí na ekologii. Nemůžeme najít kudy se dostat vhodně k řece, tak pozorujeme řeku z dálky.
Řeka po těžbě písku.
Bagry slyšíme, ale nevidíme. Nevadí, zkusíme to z blízkého mostu, zde bagry jsou, ale jsou zrovna schovány pod mostem. Při troše vyklonění přes zábradlí mostu je můžeme vyfotit. Máme namířeno dále rovně za nosem, tak mažeme podél silnice k místnímu hřbitůvku. Jsou zde dvě části křesťanský a buddhistický. U něj jsou některé hroby opravdu impozantní.
Křesťanský hřbitov
Buddhistický hřbitov.
Dozvídáme se o zvyklostech Vietnamců. Nebožtíka s velkou okázalostí pochovají a navštěvují jej pak na hřbitově. Po určité době, až i několika let, hrob znovu otevřou a kosti nebožtíka v hrobě spalují. Popel pak dají do ozdobných schránek, které uloží do nového malého nadzemního hrobečku. Na památku zesnulým, má každá rodina doma oltář. Do oltáře musí dávat denně na malé misky vždy něco k jídlu, aby zemřelí neměli hlad.
Po návštěvě hřbitova jdeme zpátky cestou okolo zahrad do rodiny, kam jsme byli pozváni na oběd.
Na obědě u návštěvy.
Po velmi dobrém obědě jdeme na prohlídku zdejšího etnologického muzea.
Ukázka domu ze Sapy a jeho okolí.
Sháníme druhou motorku a řidiče a jedem dál za město poznávat pěstování a zpracování čaje. Cestou se nám připlétá do cesty stádo vodních buvolů.
Řidič druhé motorky s Danou raději zastavuje.
Takto kvete čaj.
U pěstitelů čajů se dovídáme o jakosti čajů. Nejjakostnější čaj je jen z těch vrchních nejmenších lístků a přímo u pěstitelů byla nabídka 3 000 000,- Dong za 1 kg tj.
přibližně 3 000,- Kč. Čaj se musí po sklizni ihned usušit. Všude měli už usušeno, tak nám naprázdno ještě ukazují, jak se suší čaj.
Čajové plantáže.
Do otáčejícího velmi jednoduchého bubnu se z vedle umístěného otevřeného ohniště pomocí ventilátoru a roury vhání teplý vzduch, který čaj jemně vysuší.
Sušička čaje
Cesta zpátky proběhla s menším problémem. Jirka nám chtěl ještě u jedněch pěstitelů ukázat sušení a balení čaje.
Balení čaje.
Domlouváme se, že my jedeme napřed a jelikož Danin řidič má slabší motorku tak dojedou za námi. Ale řidič byl neznalý cesty, při zpáteční cestě s Danou na křižovatce špatně odbočil a jeli několik kilometrů neznámo kam. Tam se začali ptát na cestu zpět a tak mírně bloudili. Dana měla strach, že jí tam nakonec někde nechá a ujede. My jsme mezi tím na ně čekali a já se obával, aby neměli nehodu. Jelikož už byla tma, tak jsem stál na okraji silnice, aby nás nepřejeli. Až téměř po hodině projeli okolo, a mne na kraji vozovky ani nezaregistrovali. Tak jsme s Jirkou ještě chvíli poseděli u oněch lidí popili pálenku ze zvláštního druhu choroše, který roste pouze v Kambodži.
Kambodžský choroš.
Je zajímavé, z čeho všeho se dá dělat pálenka. Následně jsme se i my bez problému vrátili do města. Když jsme dorazili my, bylo již pozdě večer. Jelikož Dana ale byla nakonec u hostitelů dříve, tak pro změnu měla strach ona, jestli se nám něco nestalo.
Den 5.
Ráno zasedám v hotelu k internetu a čtu poštu a napíšu několik emailů, a následně jdeme na místní rozlehlý trh převážně se zeleninou, masem a oblečením.
Je libo kousek Alika
Zde si dáváme naši dobrou snídani a já usmlouvávám a kupuji trs banánů. Jirka měl za úkol ještě včera zajistit auto na delší výlet do džungle.
Snídaně na trhu byla bohatá.
Podařilo se až dnes a to po delší době. Ono totiž, kdo má auto je velmi bohatý a na takovém městečku jako je Thai Nguyen je to dost velký problém. Auto nakonec je, tak ještě sjednáváme cenu na celý den. Budeme platit 800 000.- Dong. Celkem souhlasíme , o tento výlet dost stojíme. Konečně vyrážíme vstříc dobrodružství a jedeme za zlatokopy tak cca 75 km do hor a džungle. Cestou se nám připletl do cesty menší chrám, který byl přímo zasazený takřka do přilehlé skály. Jirka si vzpomněl, že zde jednou natáčel svatbu, a dal povel k zastavení.
Chrám je vestavěn téměř do skály.
Vnitřek byl taky velmi pěkně upravený a vyzdobený.
Cestou zpět k autu jsme narazili na zajímavý druh pavoučka s upředenou sítí.
Náhle stavíme u silnice kde se podává vařená kukuřice.
Je zde také hezký výhled na okolní hory a pode mnou se na sklizeném kukuřičném poli pase vodní buvol s teletem.
Mezitím další stádo prošlo okolo nás na křižovatce.
Je dojedeno, platíme a jedeme dál. Bože, další zastávka pan domácí, co jede s námi si vzpomněl, že zde má známé. My se snad za zlatokopy nedostaneme za světla.
Musím ještě podotknout k jejich čaji, co tam pijí. I když se pije až tak 3 a 4 záliv tak po prvotním napití je pocit, že snad musí slézt i sklovina ze zubů jak je silný.
Mají zde ovšem zajímavou čerpací stanici.
Přípitek na uvítanou
Jsme uvítáni a jak jinak než také uvedeni ke stolu, a už se nalévá známý čaj a vodka, v tomto případě kukuřičná. Na další chod dostáváme ošatku vařených vajec, na každého připadají 4 a to bez ničeho. Tak vajíčko namočíte do pálivého roztoku soji a chilli papriček a zapíjíte kukuřičnou vodkou. Když je vše snědeno a my nemáme co nabídnout tak platíme za pohoštění
Jsme na místě, teď ještě najít počátek cesty u silnice a máme vyhráno.
Teď začíná to pravé dobrodružství.
Cesta za zlatokopy není vůbec jednoduchá a oni si své bohatství dobře střeží. Musím podotknout, že pokud by nebylo Jirkových známostí, tak bychom se sem vůbec nedostali. Jinak cesta je ve velmi nepřístupném terénu.
Ačkoliv několik dní nepršelo byla cesta velmi kluzká.
Všudy přítomné šlahouny různé květeny a šlahouny od bambusu s háčky, se vám zasekávají do ruky, takže stačí nepatrný pohyb a trhnutí a je kůže na ruce či na čemkoliv jiném co není zakryto, roztržena.
Kvetoucí divoký banán
Konečně jsme na cestě, která vedla stále vzhůru na nepřístupnou krajinou.
Dorážíme na místo k prvnímu táboru. Další tábor měl být po 3 km a další až po 5 km, do těch jsme již svorně s Danou odmítli jít. Prohlížíme si tábor a přecházíme různé nástrahy jako chůze po kládách a bahnitým terénem.
Dalším šplháním se dostáváme až přímo do šachty. Vcházíme ke kopáčům dlouhou chodbou, na konci je rumpál, kterým se spouštějí kopáči do vertikální šachty hluboké cca 20 m. Odtud kopají další vodorovnou šachtu, kde již těží horninu, která má obsahovat zlatý kov.
Musím říci, že i ta půlhodina co jsme tam u nich v šachtě byli a to jenom v přístupové chodbě mi úplně stačila. Už jenom ta vysoká vlhkost a teplota je vyčerpávající a co teprve to kopání v další hloubce. Jsou to opravdu těžce vydělané peníze.
Jinak tábor musí být pro velkou vzdálenost a i bezpečnost soběstačný tak je zde také různé domácí zvířectvo a políčka.
Vytěžená hornina se ručně přenáší do druhého tábora, kde se drtí a propírá vodou, při tomto rýžování se již nachází zlaté šupinky. Cesta zpět již proběhla bez zastávek a problémů.
Všude v okolí jsou terasovitá čajová políčka.
Nastalo rozloučení v rodině hostitele, a jelikož dost pospícháme, je už večer a nás ještě čeká cesta autobusem do Ha Noe. Cestování busem po Ha Noi a najití hotelu, který máme blokován a zaplacen. Jirka jede pro změnu s námi autobusem a přespí v hotelu. Ráno nám musí ještě ukázat cestu k cestovce, odkud odjíždíme na dvoudenní trek s noclehem na lodní bárce do zátoky Ha Long. Jsme při naší poslední noci v Hanoji ubytováni v hotelu Mikeš. Hotel, je parádní a nic takového jsem za16,-Us $ nečekal. Pokoj s balkonem, velkými postelemi, barem, koupelna s vanou a na pokoji vlastní internet. Kterého jsem hned využil a posílám emaily přátelům a i fota. Dana mezitím spí sladkým zaslouženým spánkem, tak já dám ještě Jelínka a jdu taky zdát si svůj sen.
Den 6.
Je šest hodin ráno a my budíme recepčního a dožadujeme se snídaně, která je v klasické sestavě: omeletka a bagetka, k pití čaj nebo káva. V sedm hodin ráno již stojíme před cestovní agenturou, kde nám Jirka zajistil výlet s pobytem v zátoce Ha Long a posléze i v Sapě.Odjezd máme až v devět, a tak si krátíme čas procházením bočních úzkých uliček. Poté přijíždí dodávka a my se před nastoupením naposledy s Jirkou loučíme. Děkujeme za průvodcovské služby, a za vše co pro nás udělal. Dál již celým zbytkem Vietnamu budeme cestovat sami a spoléhat se jen na sebe... .
Na závěr přidávám Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. na autora textu a fotografií,
a ještě jednou děkuji za svolení k publikování.
Bohužel dne 12.9.2013 Václav zemřel.
Upřímnou soutrast pozůstalým. Jěště jednou díky za všechno, a odpočívej v pokoji, Venco!
·