Cestou tam nahoru k Číně - VietnamTravel

 

Přibližně 400 km od mého domu se rozpíná pohoří Hoàng Liên Sơn nazývané někdy též Tonkinské Alpy. Toto pohoří tvoří severní hranici mezi Vietnamem a Čínou. Jeho součástí je Fan Si Pan, který je se svými 3143m zároveň nejvyší horou Vietnamu.

 

 

 

 

Právě nejsevernější část Vietnamu, zvláště pak autonomní oblast v okolí města Meo Vac, byl dalším z cílů naší čtrnáctidení cesty. Původně jsem si myslel, že celým úsekem projedeme víceméně jako "nutným zlem" nezbytným pro to, abychom se k hranicím dostali. Veskutečnosti opak byl pravdou. Jednalo se o jeden z nejsilnějších zážitků, které si z Vietnamu Petr odvezl.

Když jsem projíděl tímto úsekem poprvé přibližně před půl rokem, po celou dobu pršelo a byla mlha. Tentokrát ovšem panovalo příjemné slunečné počasí, které nám dovolilo nakouknout pod pokličku do jednoho z nejkrásnějších míst, které jsem ve Vietnamu měl tu čest navštívit.

 

 

Utržených břehů.

 

 

Průjezd podobnými oblastmi je z velké části ovlivněn momentálním počasím. Kvalita silnic je relativně dobrá, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním důvodem je minimální nákladní doprava společně s takměř nulovou účastí motocyklů. Zadruhé většina cest byla zbudována v posledních dvaceti letech. Slovíčko „relativně“ jsem použil záměrně.

 

 

Tady byl ještě alespoň asfalt.

 

 

Tady už ne.

 


Pravidlem bývá, že o co lepší cesta, o to horší její konec na vás čeká. Krásná široká silnice po které jedete několik desítek kilometrů se bez jakéhokoliv varování změní v tankodrom, kamenolom, případně rovnou v lesní cestu plnou výmolů a kamenů. Klidně i na několik kilometrů. Při průměrné rychlosti 30km/hod a s přibližně dvanácti hodinovou délkou dne (12 hod. světlo a 12 hod. tma), si každý dokáže spočítat co znamená ztratit jednu, dvě hodiny.

Konkretně jsme projížděli, a to více jak hodinu, po cestě skrz prales, která se teprve budovala. Kde člověk (a pokud vůbec) vyjede je ve hvězdách. V takovýchto situacích, vám může i „obyčejné“ píchnutí, udělat ze života peklo. A nejen to. I na pěkné silnici se před vámi zničeho nic objeví díra (lépe řečeno jáma), která je kolikrát přes metr hluboká. Co může způsobit vjetí do podobné pasti, nechci ani domyslet. V lepším případě poničení motocyklu, a v horším případě úraz. Nedovedu si dost dobře představit, jak bych podobnou situaci řešil. Vzhledem k velmi nízké hustotě zalidnění a s absencí mnohdy i té základní zdravotnické péče, by se nejspíše jednalo o veliký problém.

 

 

V lepším případě se odklízí naplavená suť bagrem,

ale ve většině případů přichází ke slovu lidská síla.

 

 

Problém však nastává, kam se vší tou hlínou.

Dolů to většinou nejde, protože tam jsou rýžová pole.

Nezbývá nic jiného, než jí odvézt nákladními auty.

Pokud ani to nelze, odnáší se zpátky nahoru odkud přišla.

V tom případě nastupují na scénu domorodé ženy.

Vynášejí hlínu a suť na svých hlavách v proutěných koších, anebo jako na tomto příkladě za použití techniky - koně.

 

 

Nezbývá než předvídat, předvídat a předvídat.

 


A nejenom představitelné překážky jako je například, strom přes cestu, rozbyté auto těsně za zatáčkou, stádo buvolů které vyběhne z pole, případně neosvícené povozy a samochody domácí výroby. Jsou ale i různé překážky pro jejichž představu potřebujete hodně bujnou fantazii. Jako příklad uvedu namátkou třeba dům. Ano i podobný případ jsem zažil. Utržený svah sebou svezl do cesty celý domek.

 

 

Jeden takový samochod.

Díky jejich zbarvení se dokáží už i za šera pěkně maskovat.

Po setmění se stávají neviditelnými.

 

 

Pasáčci buvolů a krav vracející se před setměním k domovu,

jsou další z překážek se kterými je nutné počítat.

 


A právě déšť je hlavním faktorem, který rozhoduje o tom jak dlouho, a jestli vůbec pojedete. Utrhané břehy jsou mnohdy jeho výsledkem. Nehledě na to, že tyhle řeky z bahna a jílu mají ohromnou sílu. Berou sebou vše co jim stojí v cestě. Stromy, domy, balvany a samozřejmě i veškerou vegetaci. Odklízení  takovéto hromady může zabrat i několik dní. Nedá se plánovat nic. Dešť v horách přijde bez varování. Jedna, dvě, tři kapky, a pak už jen voda z nebe rovnou teče. Všechno je otázkou sekund. Mnohdy si nestačíte natáhnout ani pláštěnku. I když jsem se již částečně naučil číst vietnamské počasí, na dešť v horských lesích jsem krátký. Snad jediným vodítkem můžou být pasoucí se buvoli a vážky. Buvoli se před deštěm začnou shlukovat do stád, a jindy všudypřítomné vážky zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Na co se však spolehat nedá, jsou motýli. Nedovedu si vysvětlit proč, ale létají ještě nějakou dobu v dešti.

 

 

 


Když se člověk odprostí od všech možných patálií a rizik, dostane se mu za odměnu slovy jen těžko popsatelný zážitek. Před očima se vám spustí  jeden dlouhý dokumentární film. Ze sedadla motocyklu si vychutnáváte každou minutu, každý metr. Chvílemi si člověk připadá  jakoby se zastavil čas. Pohled na bosé muže s dřevěným rypadlem přes rameno, případně jejich ženy připravující u „listové chýše“ pod stromem jídlo, může svým způsobem navodit pocit až jakéhosi vrácení se v čase.

 

 

Hrající si holčička.

Ty dřevěný "kleště" slouží k sundavání kastrolů z ohniště.

Jedná se o naprostou nezbytnost v každé domácnosti.

 

 

U téhle maminky se mi nepodařil zjistit věk.

Nevěděla ho, ale zato jsem se dozvěděl že jejímu synovi (na fotografii) je 5 měsíců.

 

 

Žena kmene Hmong.

Výrobě této příze (z trávy) se věnuje většina žen.

Košile a šaty poté barví přírodním modrým barvivem - indigo.

Košile jsou tvrdé a poměrně těžké.

Jejich hlavní výhodou je odolnost do podmínek (vítr a déšť) panujících v těchto kopcích.

 

 

Běžný pohled na děti z hor.

Bosí, ušmudlaný a povětšinou nahatý.

V drtivé většině jsou na tom jako rodiče - bez minimálního vzdělání.

Školní docházka ve Vietnamu není povinná.

 

 

To nemluvím o všech těch vůních a barvách. Od desítek odstínů zelené, až po sytě rudou, kterou na obloze maluje zapadající slunce. Do toho motýli poletující mezi zářivě pestrými květy, zpěv ptáků, zkřehotání žab a cvrdlikání hmyzu. Když vás k tomu všemu doprovází slunečné počasí, je výsledek dokonalý. Ať se člověk snaží o zachycení podobných okamžiků na fotoaparát sebevíc, takměř vždy se jedná o pouhé střípky.

 


Vše ostatní vidí pouze oči.

 

 


Jestli je to dobře nebo špatně, nechám na každém z vás.
Jedno je ale více než jisté. Na podobné zážitky se jentěžko zapomíná.

 

 

Ve vyších nadmořských výškách se pěstuje převážně kukuřice.

Právě probíhala její sklizeň, a tak byly sytě oranžové kukuřičné palice vidět na každém kroku.

 

 

A skoro i na každém rameni.

 

 

 

 

 

 

Roztroušená lidská stavení je možné zahlédnout na stráních i těch největších a nejprudčích kopců.

 

 

Každý kousek místa je využitý k obdělávání.

 

 

Fascinovaly mi podobné kameny v políčkách.

Jak dlouho se kolem nich asi lidé již proplétají například při orbě.

A jak se s nimi naučili žít.

Nejde jen o kameny, ale i o stromy u nichž jsou nalepené domečky apod.

 

 

Klasická ukázka vzdušné stáje.

Vždy je její roštová podlaha kvůli vodě a možná i čištění několik desítek centimetrů nad zemí.

 

 

I každý kousek volné půdy ve městečku je využitý.

 

 

Domy a pole.

Takto vypadá obrázek většiny měst.

I v krajském městě Thai Nguen s cca 50000 obyvateli je to podobné.

Padesát metrů od hlavní třídy jsou rýžová políčka a čajové plantáže.

 

 

V téhle vesničce jsme opravovali jednu z motorek.

 

 

Čekání jsme si krátili popíjením piva v jedné z místních hospůdek.

 

 

Tenhle cca dvacetimetrový vodopádek byl přímo za tím domem z předchozího snímku.

 

 

Podobný pohled se zde nevidí až tak často.

Jsou to včelíny.

Ne že by tady med nebyl. Samozřejmě že je, ale převážně se jedná o med divokých včel.

Když už jsou někde včelíny, tak je mají lidé povětšinou umístěné hodně hluboko v lesích.

Jinak med je tady výborný, i když na místní poměry celkem drahý.

Možná je to dáno tím, že je bez jediného gramu přidaného cukru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Již zmíněný les přes který jsme jeli.

 

 

Ta hnědá čára je budoucí silnice.

Tak i po takových cestach je nutné jezdit.

Pokud nezaprší tak to jde.

Tady už to vypadalo hodně špatně, ale naštěstí nezapršelo.

 

 

 

 

 

 

Tady si můžete všimnout v pravém rohu takových klacků.

Taky jsem nevěděl o co se jedná. Je to hrobka. Dokonce šlo do ní i nahlédnout.

Abych to upřesnil, byl tam úmylsně udělaný patnácti centimetrový průduch.

Proč vážně netuším.

Nikde jinde jsem se s podobný způsobem pohřbívání nesetkal.

 

 

 

 

Těmto ženám jsme tak trochu zkomplikovali návrat k domovům.

Zastavili jsme u jednoho políčka, kde jsem se pokoušel vyfotit jednu ženu s dítětem na zádech.

 

 

To je ona.

 

 

Než jsem se nadál zmizela mi někde v rýži a následně jsme ji viděli v kopci v lese.

Jak to tak rychle i s dítětem dokázala je mi záhadou.

Po chvíli se objevila v dálce již zmíněná skupinka žen.

Petr dostal nápad "sedneme si tady aby nás neviděli, a počkáme si na ně".

Asi nás prozradil kouř s cigaret, protože se tak sto metrů před námi zastavili.

Nějakou dobu se dívali do míst kde jsme byli ukrytý a pak změnili směr.

 

 

Takhle to dopadlo.

Pomalu a jistě zmizeli v rýži,

 

 

a následně v lese.

Ve skupince můžete vidět muže a ženu s bambusy na zádech,

se kterými se na cestě míjeli.

Oni dva šli naopak směrem k nám.

 

 

Tak jsme si na ně opět počkali.

Další klasická ukázka. Manžel nese lupení, manželka bambusy.

 

 

Slovo dalo slovo, a nakonec jsme si je mohli vyfotit.

U mužů to není až zase takový problém.

Stačí málo. Cigareta a pochválit jeho ženu.

Horší je, že se všichni chlapy fotí jako "na občanku".

Nehybný postoj s kamenou tváří.

 

 

Jeho ženu, která patří ke kmenu Dao, se mi podařilo i rozesmát.

Ženy kmene červených Dao si mj. vytrhávají obočí a holí půlku hlavy.

 

 

 

 

 

 

 

 

V horách lze narazit i na dosti bizardní stavby.

Tenhle památník se strýčkem Ho možná symbolizuje nějakou bitvu.

Nicméně na podobných místech půspbí podobné stánky jako pěst na oko.

 

 

 

 

 

 

O jisté "plachosti" lidí etnických menšin jsem se zmiňoval několikrát.

Ono již samotné hledání lidí v kopcích, připomíná spíše hledání jehli v kupce sena.

 

 

A druhá ukázka.

Ty plody na stromě jsou grepy. V popředí kukuřice.

 

 

Většina políček je vytvořena s centimetrovou přesností.

 

 

 

 

Stále mluvím o dešti.

Vody spadne opravdu hodně, ale paradoxně vody je v kopcích a horách nedostatek.

Jednak je to dáno nepravidelností srážek, a zadruhé kopce s pralesy pohltí velké množstní sami.

Přebytečnou vodu odvádí koryta říček rychle pryč.

Z tohoto důvodu mají lidé v horách vymyšlený naprosto dokonalý system zazvlažování a naopak i odvádění přebytečné vody.

 

 

 

 

Kde jsou rýžová políčka blízko vodních toků, se pro zavlažování

používá kolo. Funguje prakticky stejně jako kolo mlýnské.

Vše včetně nabíracích misek, až po odváděcí korýtka je z bambusu.

Zde můžete jedno z takových kol vidět.

 

 

 

 

Na závěr jsem si nechal fotku, která nás připravila o dobrou půl hodinu času.

O čas nás nepřipravila ani tak fotka, jako spíše daná situace při níž vznikla.

Jedeme, když mi Petr povídá " hele tady teče voda do kopce".

Zastavili jsme a začali "bádat". Je to kopec, není to kopec...

Napadlo mi vyřadit a nechat jet motorku samovolně. A skutečně jsem se rozjel proti proudu.

Tohle je mi (a nejspíš i Petrovi - mluvil o tom ještě dva dny) záhadou.

Podotýkám, že se nejednalo o žádný krátký úsek, ale o dobrých pár kilometrů.

Navíc proud v korytě byl poměrně silný, a vytékala odněkud z lesa.