Vietnamci jsou jako kočky - VietnamTravel

Možná si vybavíte fotografie z předchozího článku Půlroční oslava, na kterých je nějaký pán s obvázanou nohou. Ten pán se jmenuje anh Bác, a je to bratr mého domácího. Pracuje jako mistr v jednom železárenském závodě. Den před vznikem zmíněné fotografie (22.8.2010) se mu stal úraz. Spadla na nohu železná traverza, a zlomila mu kost v nártu. Na tom by samozřejmě nebylo nic co by stálo za zveřejnění, kdyby onen pán tehdy neřekl "...to nevadí, za deset dní jdu do práce". Usmál jsem se, a myslel si své.

Vietnamci na sobě nedají znát bolest. Stejně tak neprojevují lítost nad bolestí svých blízkých. Ve srovnání s tím, na co jsem byl zvyklý od mala, je pro mě tento přístup dosti netypický. Zažil jsem několik zářných příkladů. Namátkou zmíním mojí přítelkyni. Měla akutní zánět zubu, a přesto se mnou jakoby nic jela na několikadení výlet. Až den po návratu jsem s ní jel hodně rychle do nemocnice, protože bolestí zkolabovala. Jako druhý příklad uvedu sebe. Potrhal jsem si vazy v rameni. Bolelo mě to několik dní tak moc, že jsem nakonec musel navštívit specializovanou kliniku přímo v Hanoi. Šest nocí jsem nespal, nemohl jsem ležet, sedět ani jíst. Slova útěchy od přítelkyně a blízkých byla střídmá. " to je škoda, vezmi si prášek a bude to dobrý ". Dál se tím nikdo nezabýval. Doktor v krajské nemocnici po shlédnutí mých rengenových snímků ještě cinicky dodal " ... to musí asi hodně bolet. "

Nejspíše i anh Bác ta zlomenina musela hodně bolet. Ani on však neprojevil jediné slůvko sebelítosti. Seděl jen tak na židly a bavil se tím, jak jsem si fotil Iphonem jeho zabandážovanou nohu. Po chvíli pro něj přijela na motorce manželka a tak vstal a odskákal jí naproti. Nasedl a odjeli domů. Nedali mu ani berle. Ty jsme celý následný den sháněli po celém městě. I když se spíše jednalo o jejich napodobeninu, svůj účel splnily.

Předevčírem (2.9. 2010) přišel anh Bác již po svých a bez bandáže. Koukal jsem na něj jako na zjevení. To snad není možné. On skutečně po tak krátké době chodil, a navíc ani nekulhal. Začal jsem ho podezřívat z toho, že se nejenalo o zlomeninu, ale spíše o pouhé pohmoždění. Na tváři se mu objevil úsměv a odpověděl mi jasně a stručně. Jestli chceš, tak tě zítra přinesu ukázat rengenové snímky. Skutečně snímky včera přinesl. Z nich je jasně patrné, že se jednalo o zlomeninu.

Nerozumím tomu.

Je to normální, a nebo se Vietnamci hojí jako kočky???